ASCII TOP

Aldous Huxley. Raněný slepotou.

Praha: Melantrich, 1970. 426 s.

(…) tohle je důkaz, že pokrok lze sledovat jen v paměti, ale ne prožívat. Sáhl po svém zápisníku, otevřel jej a napsal: „Pokrok snad mohou pozorovat historikové; ale nikdy jej nemohou pociťovat lidé, jimž má prospívat, jak se všeobecně předpokládá. Mladí se rodí do zlepšených podmínek, staří je po několika měsících nebo letech berou na vědomí jako samozřejmost. Pokrok není pociťován jako pokrok. Nebudí vděčnost – jen podráždění, jestliže nově vynalezené konvence z nějakého důvodu selžou. Lidé se nevyžívají v modlitbách k Bohu za automobily; jenom nadávají, když se ucpe karburátor.“

(s. 8)

„Já jsem ji nenechal. Byl jí milejší někdo jiný. Ne že by mě to bylo příliš rmoutilo,“ chtěl dodat, ale skočila mu do řeči.

„Možná, že ten druhý s ní někdy mluvil, když byly spolu v posteli.“

Anthony se zarděl. „Co tím chceš říct?“

„Některé ženy kupodivu mají rády, když se s nimi v posteli mluví. A když viděla, že ty to neděláš... Ty to přece vůbec neděláš.“

(s. 11)

Každý životopis se dá shrnout v pěti slovech: video meliora proboque, deteriora sequor. Jako všechny ostatní lidské bytosti vím, co bych měl dělat, ale pořád dělám něco, o čem vím, že bych to neměl dělat.

(s. 14)

Ta Millerova poznámka tehdy, když jsme jeli na koních navštívit jednoho z jeho nemocných Indiánů v horách: „Ve skutečnosti a od přírody je každý člověk jednotka; ale vy jste uměle proměnili jednotku v trojici. Jeden chytrouš a dva pitomci – tohle jste ze sebe udělali. Jste podivuhodní manipulátoři s myšlenkami, spojení s osobou, která, pokud se jedná o sebepoznání a cit, je prostě úplný idiot; a tahle vaše dvojice se sdružila se slabomyslným tělem. S tělem, které si beznadějně není vědomo ničeho, co dělá a pociťuje, které se vůbec nezdokonaluje, které si neví rady ani se sebou, ani s ničím jiným. Dva blbci a intelektuál. Jenže člověk je demokracie, kde vládne většina. A proti té většině musíte něco udělat.“ Tenhle můj deník je k tomu první krok. Sebepoznání je důležitý úvod k tomu, aby se člověk změnil.

(s. 15–16)

(…) Protože mě mé zaměstnání samozřejmě baví. A všechno, co k němu nepatří – v mém případě osobní vztahy – je mi nepříjemné a hrozně na obtíž. Čím dál nepříjemnější, jak se časem ve mě zakořeňuje zvyk vyhýbat se osobním vztahům. Lhostejnost je jiná forma lenosti, a lenost zase patří k příznakům nelásky. Člověk není líný vůči tomu, co miluje. Otázka je: jak milovat? (Zase to podezdřelé slovo – umaštěné, tolik ohmatané generacemi Stigginsů. Měl by existovat nějaký způsob, jak chemicky čistit a dezinfikovat slova: láska, cudnost, dobrota, duch – hromada špinavého prádla, které čeká na pradlenu.) Jak tedy – nikoli „milovat“, když to slovo je nevypraný kapesník – ale řekněme, mít trvalý citlivý zájem o lidi? Získat k nim antropologický přístup, jak by řekl kamarád Miller? Není snadné na to odpovědět.

(s. 16)

„Vezmete-li si tyto (řečnické) lekce dřív, než budete v pořádku a tělesně uzpůsobený, budete se učit jenom novému způsobu jak se ovládat špatně. Dejte se do pořádku, uzpůsobte se, naučte se sám sebe správně ovládat; pak budete umět mluvit, jak by se vám líbilo. A pak přestanou existovat nesnáze, tréma a selhávání hlasu.“

Potom mi dal Miller lekci, jak se mám ovládat. Učil mě, jak mám sedět v lenošce, jak z ní mám vstát, jak se v ní opírat dozadu a dopředu. Upozornil mě, že se mi to možná bude zprvu zdát dost bezvýznamné. Ale že zájem a pochopení poroste se sebezdokonalováním. A že bych měl v tom nalézt vyřešení problému video meliora proboque, deteriora sequor: techniku převádění dobrých úmyslů ve skutky, jistotu, že dělám to, o čem vím, že bych měl dělat.

(s. 17–18)

(_chybí_…)

(s. 85)

Osobnost podléhá módě. Módě, která se mění dobově – jako krinolíny a honzíkové sukně – a módě, která se liší prostorově – jakou pouhý bederní opasek a frak of krejčího v Lombard Street. V primitivních společenstvích všichni nosí a přejí si nosit stejnou osobnost. Ale každé společenství se psychologicky odívá jinak. (…)

(s. 98–99)

A musel přijít Shakespear, jaká spousta toho existuje, co se vymiká pojmu „hotová povaha“, co všechno se tají pod tou konvenční maskou.

(…)

Hamlet toho věděl přílis mnoho – a to je jeho tragédie. (…) Šílená Ofelie vypustí zajíce z pytle. „Víme, co jsme, ale nevíme, co možná jsme.“ Polonius ví velmi jasně, co on a ti ostatní jsou v mezích běžných konvencí. Tohle ví i Hamlet, ale ví také, co možná jsou – mimo rámec místního souboru masek.

Být jediným člověkem své doby, který ví, co lidé možná jsou, stejně dobře, jako co konvenčně jsou! Shakespear si jistě prožil dost znepokojivých čtvrthodinek.

(…)

(V závorkách – protože tohle vůbec nespadá do oboru sociologie – znamená to snad počátek nového druhu osobnosti? Osobnosti, bez fíkového listu, neprotříděného, nebo abych změnil metaforu, nezregulovaného do určité světonázorové trativodní trubky – zkrátka člověka, který skutečně je to, co možná je. (…))

(s. 100–101)

(_chybí_…)

(s. 111–114)

Není nad práci, ujišťoval se – když chce člověk zapomenout na nějaký zvláštní a osobní citový zážitek, nic není tak účinné jako zdařilá generalizace.

(s. 112)

„Jenže manželství je tak podivná a nevypočitatelná věc. Dvojice lidí, kteří se zřejmě k sobě naprosto nehodí, zůstávají pohromadě a jiné dvojice, které se zřejmě k sobě dokonale hodí, najednou se rozcházejí. Nudní, protivní lidé jsou zbožňováni a roztomilí jsou nenáviděni. Proč? Bůhví. Ale myslím, že to je obyčejně otázka plodného lože, jak tomu říká Milton.“

(s. 156)

Životem jdou ti zbloudilí – sami si peklem jsou jako já svým – v zakletí muk, ba hůř.

Neschopnost být jiný než jsem já, jak si podle vlastního zjištění počínám – to je peklo.

(s. 159)

(_chybí_…)

(s. 215–218)

(_chybí_…)

(s. 223–226)

Jak může být někdo svobodný – nebo spíš (člověk o tom musí uvažovat neosobně) jak může být svoboda, pokud ten „někdo“ setrvává jako takový? Člověk musí být důsledný, odpovědný, musí si umět něco zvolit a závazně za tím stát. Ale zbaví-li se „sebe“, zbaví se odpovědnosti a nutnosti být důsledný. Člověk je pak svobodný jako sled nepodmíněných, nezávazných stavů bez minulosti a budoucnosti, leda jen potud, pokud se při nejlepší vůli nemůže zbavit svých vzpomínek a předtuch. (…) „Člověk má sklon přičítat sví vlastní vady všem ostatním. V mém případě slabost. Nemluvě o bojácnosti,“ dodal se smíchem, který propukl automaticky, tak hluboko v něm byl zakořeněn zvyk zpola odvolávat, jakmile to vyslovil, všechno, co se jen trochu mohlo vykládat jako důvěrné svěřování a co mohlo u jeho posluchače vzbudit podezdření, že snad to, co říká, opravdu míní vážně. (…) „Člověk zapomíná, že druzí jsou možná jiní. Duševně houževnatí, cílevědomí. (…)“

(s. 250–251)

Tohle je vždycky ta potíž, pomyslel si: Člověk nikdy svým vlivem nemůže z druhého udělat někoho jiného a nemůže na něho působit prostředky, které ten druhý neuznává. Strčil do otáčecích dveří a pod kopulí čítárny vdechl slabý zatuchlý pach knih. Miliónů knih. A kolika století, statisíců autorů – a každý z nich byl přesvědčen, že má pravdu, přesvědčen, že zná tajemství života, přesvědčen, že může ostatní lidi přesvědčit, když jim je vyjeví černé na bílém. Jenže ve skutečnosti jediní lidé, které člověk může přesvědčit, jsou samozřejmě ti, které příroda a okolnosti už skutečně nebo potencionálně přesvědčily. Ale ani na ty není úplné spolehnutí. Okolnosti se mění. Co mohlo přesvědčit v lednu, nemusí přesvědčit v srpnu.

(s. 259)

Je to ponižující, když člověk zjistí, že jeho předpokládané dobré vlastnosti jsou podmíněny hlavně okolnostmi a lhostejností a že ho tenhle zlozvyk má k tomu, aby se vyhýbal příležitostem, kde by si mohl počínat špatně – copak je nakonec možné počínat si dobře či špatně jinak než ve vztahu k druhým lidem? A člověka ponužuje ještě víc, když zjistí, že sotva si při nejlepší vůli ty potřebné příležitosti vytvoří, reaguje na ně bezděčně tak, že si počíná špatně. Naučení: rozjímat o dobrých vlastnostech, které jsou protikladem k ješitnosti, vládychtivosti, pokrytectví.

(s. 267)

(_chybí_…)

(s. 270–273)

„Má-li člověk od základu změnit svůj život, je snad nejlepší nějaký radikální zásah.“

„Vyhodit ho do povětří?“

„Ale kdepak! Žádná sebevražda – jen podstoupit riziko. Ten zásah, který mám na mysli, je jen nebezpečný, nic víc.“

(s. 279–280)

„Lidé se nikdy sami sobě nepřiznají k tomu, že zlo, které páchají, je skutečné zlo. Buď je páchají vskutku nevědomky, nebo si vymýšlejí důvody, aby mohli uvěřit, že jednají správně.“

(s. 288)

„Člověk pořád dělá věci, které nechce dělat – hloupě, jen ze zvrácenosti. Člověk dělá to nejhorší jen proto, že to je nejhorší. Dělá z Hyperiona satyra.“

(s. 302)

(_chybí_…)

(s. 306–309)

(_chybí_…)

(s. 324–325)

Člověk umíněně setrvává v upřímném přesvědčení, že příznivé podmínky nevyhnutelně vyvolávají automaticky dobrou odezvu. Zase surovina, kterou je zapotřebí zpracovat. Člověk stále věří v samočinný pokrok, protože si v téhle pitomosti schválně libuje – je to velká útěcha. Útěcha, protože tím člověk svaluje veškerou odpovědnost na všechno, co dělá nebo nedělá, na někoho nebo na něco jiného než sebe.

(s. 333)

Všimněte si, že každý z nás má svou „Poonu“, útočiště před nepříjemnou skutečností. Podle Millerova neustálého tvrzení hrozí nebezpečí, že se může takovým brlohem také stát meditace. Kvietismus může také být pouhá požívačnost. Nebo posvěcení Duchem svatým třeba zas masturbace. Jenže masturbace poctívaná mystickými amatéry, náboženskými nebo filozofickými. „Kontemplativní život“. Může se z něho stát jakási povznesená intelektuální náhražka za Marlen Dittrichovou: předmět soumračného erotického zadumání. Meditace má cenu nikoli jako požitkářský účel, ale jen jako prostředek uskutečňování žádoucích změn lidské osobnosti nebo způsobu života. Žít kontemplativně neznamená žít v nějaké příjemně rozkošnické nebo lichotivé „Pooně“; znamená to žít v Londýně, ale žít tam jinak než maloměšťáckým způsobem.

(s. 342)

Poznámky svaté Terezie: „Všímejte si svých vlastních chyb, a ne chyb druhých lidí. Neměli bychom chtít, aby všichni šli v našich šlépějích, ani dávat druhým ponaučení o duchovním životě – vždyť možná ani nevíme, co to je. Horlivá péče o duševní dobro, ačkoli nám ji nakázal Bůh, často nás může svést na scestí.“ A ještě uvažte tohle: „Je to velká milost od Boha, že můžeme zpytovat sebe, ale oddávat se tomu přespříliš je prý stejně špatné jako příliš málo; věřte mi, s Boží pomocí dosáhneme víc, budeme-li rozjímat o božské podstatě, než budeme-li se soustřeďovat výlučně na sebe.“ Bůh možná existuje, nebo ne. Ale je empyricky zjištěno, že rozjímání o božské podstatě – o dobru v nejobsáhlejší podobě – je metoda, kterou si dobro ve velmi nepatrné míře uvědomíme i ve vlastním životě a jejímž výsledkem často bývá zážitek, jako bychom si to dobro uvědomovali s čísi pomocí, s pomocí nějaké jiné bytosti než své pozemské, nesmírně vyšší a dokonalejší.

(s. 347–348)

( setkání s Millerem …)

(s. 374–377)

( nápad napsat Věčnou filozofii …)

(s. 382–383)

( zamyšlení o jednotě a rozpornosti …)

(s. 410–420)
ASCII BOTTOM