ASCII TOP

Aniela Jaffé. Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga.

1. vyd. Brno: Atlantis, 1998. 400 s. ISBN 80-7108-178-7.

Život člověka je pozoruhodně nejistý a záhadný pokus.

(s. 13)

(...) připadají mě vždycky jako ti optimističtí pulci, kteří se hustě natlačeni a přátelsky vrtíce ocáskem vyhřívají na sluníčku, v louži dešťové vody, v nejmělčí ze všech vod, a netuší, že již zítra bude kaluž vyschlá.

(s. 22)

I dnes jsem osamělý, poněvadž vím a musím naznačovat věci, které jiní nevědí a většinou ani vůbec nechtějí vědět.

(s. 45)

Stávali se mně zvláštní věci, například když jsem jednou vyprávěl životní příběh jednoho muže, aniž jsem ho znal. Bylo to na svatbě přítelkyně mé ženy. Nevěstu a rodinu jsem vůbec neznal. Při jídle seděl naproti mně pán středního věku s krátkým plnovousem; byl mně představen jako advokát. Živě jsme se bavili o kriminální psychologii. Abych mu zodpověděl určitou otázku, vymyslel jsem si historii jednoho případu, kterou jsem vyšperkoval mnoha detaily. Zatímco jsem hovořil, povšiml jsem si, že můj společník dostal jakýsi naprosto změněný výraz a u stolu nastalo zvláštní ticho. Zaražen přestal jsem hovořit. Byli jsme bohudík už u zákusku, takže jsem rychle vstal a šel do haly hotelu. Tam jsem se stáhl do kouta, zapálil si cigaretu a pokoušel se rozvážit si situaci. V tom okamžiku ke mně přistoupil jeden z pánů, kteří předtím seděli u mého stolu, a vytkl mně: „Co vás to jen přimělo k tomu dopustit se takové indiskrétnosti?“ – „Indiskrétnosti?“ – „Ano, té historie, kterou jste vyprávěl!“ – „Tu jsem si přece vymyslel!“

K mému zděšení se však ukázalo, že jsem vyprávěl historii svého protějšku se všemi podrobnostmi. K tomu jsem ještě v tom okamžiku zjistil, že si z celého vyprávění nepamatuji už ani slovo – a až do dnešního dne si je nejsem sto vybavit.

(s. 53–54)

Lidé upadají do stavu rozčilení, když něco nechápou.

(s. 66)

Při této příležitosti jsem si uvědomil, že žiji v tomto čase a na určitém místě, kde je třeba si svůj život zasloužit. Proto musel být člověk tím či oním, a na mě hluboce zapůsobilo, že všichni moji kamarádi byli naplněni touto nutností a vůbec nad tím dále nepřemýšleli. Připadal jsem sám sobě zvláštní. Proč jsem nebyl s to se rozhodnout a definitivně zakotvit? (...) Pochopil jsem, že se musím odhodlat k tomu, abych se konečně posadil a věc promyslel.

(s. 84)

Vždyť on (otec) byl kdysi nadšeným studentem v prvním ročníku tak jako já. Svět se mu otevíral tak jako mně. Ležely před ním nekončené poklady vědění jako přede mnou. Co mohlo způsobit, že se všechno zhroutilo, omrzelo, zhořklo? Nenalézal jsem odpověď nebo jich bylo až příliš mnoho.

(s. 93)

Asi šest týdnů po své smrti se mi otec zjevil ve snu. (...) Po několika dnech se sen opakoval (...) Byl to nezapomenutelný zážitek a poprvé mě přinutil, abych přemýšlel o životě po smrti.

(s. 94)

V průběhu prvního roku studií jsem učinil objev, že přírodověda umožňuje sice nabýt nekonečně mnoha vědomostí, ale jen velmi skrovného poznání, a to ještě vpodstatě specialozované povahy.

(s. 97)

Koncem druhého semestru jsem však učinil následující závažný objev: v knihovně otce svého kolegy, historika umění, jsem našel malou knížečku ze sedmdesátých let o zjevování duchů. (...) I když mě připadala pozorování spiritistů zvláštní a pochybná, byla pro mě přece jen prvními zprávami o objektivních psychyckých fenoménech. (následuje pár stránek velice zajímavého textu)

(s. 98)

Nechtěl jsem už stát mimo svět a získávat pochybnou pověst jakési kuriozity. (...) byl to jakýsi tajný strach, že bych se mu (Nietzschemu) snad mohl podobat, alespoň pokud jde o „tajemství“, jež ho v jeho prostředí izolovalo.

(s. 99–100)

Náhle zazněla rána jako výstřel z pistole. (...) Deska z (kulatého jídelního ořešákového) stolu byla rozštípnutá, a to ne snad na nějakém sklíženém místě, nýbrž přes rostlé dřevo. Zůstal jsem beze slov.

(...)

Asi za čtrnáct dní (...) zazněla znovu ohlušující rána, vyšla z našeho příborníku. (...) V zásuvce, kde byl košík na chléb, jsem našel bochník chleba a vedle něho nůž, kterému se z větší části odlomila čepel. Rukojeť nože ležela v jenom rohu čtyřrohého košíku a v každém ze tří zbývajících rohů leželo po jednom kusu čepele.

(s. 103–104)

Moji profesionální kolegové mně připadali právě tak zajímaví, jako ti nemocní. Vypracoval jsem si proto v následujících letech tajnou a zároveň instruktivní statistiku hereditálních předpokladů svých švícarských kolegů – ke své osobní potěše, jakož i k pochopení psychiatrických reakcí.

(s. 111)

Nebezpečí, které nám všem hrozí, nepochází z přírody, nýbrž od člověka, z duše jednotlivce a duší mnoha. Nebezpečím je psychická alterace člověka! Vše závisí na tom, zda naše psýché funguje správně, nebo ne. Ztratí-li dnes jistí lidé hlavu, pak vybuchne vodíková puma!

(s. 126)

Psychoterapeut však musí chápat nejen pacienta; právě tak důležité je, aby rozuměl sám sobě.

(s. 126)

„Mějte ‚zpovědníka‘ nebo ‚zpovědnici‘ (ženu).“ Ženy jsou totiž pro to velmi nadané. Mají často vynikající intuici a výstižnou kritickou schopnost a dokáží mužům a podle okolností i intrikám jejich animy dobře vidět do karet. Vidí stránky, které muž nevidí. Proto ještě žádná žena nebyla předsvědčena o tom, že její muž je nadčlověk!

(s. 128)

Jádrem každé žárlivosti je nedostatek lásky.

(s. 130)

(...) Pak jsem se pokoušel rozpomenout a napadlo mi, že jsem byl probuzen tupou bolestí, jako kdyby něco narazilo na mé čelo a pak na zadní stěnu lebky. – Druhého dne jsem dostal telegram že onen pacient spáchal suicidum. Zastřelil se. Později jsem se dozvědel, že kulka zůstala vězet v zadní stěně lebky.

(s. 131)

Vzpomínám si ještě dobře na případ židovky, která ztratila víru. Začalo to mým snem, ve kterém ke mně jako pacientka přišla mladá, neznámá dívka. Přednášela mi svůj případ, a zatímco vyprávěla, pomyslel jsem si: Vždyť já jí vůbec nerozumím. Nechápu, oč jde! Avšak náhle mě napadlo, že má neobvyklý otcovský komplex. – To byl sen.

Příštího dne stálo v mé agendě: návštěva, ve čtyři. Objevila se mladá dívka. Byla do židovka, dcera bohatého bankéře, hezká, elegantní a velmi inteligentní. Prodělala už jednu analýzu, avšak lékař na ni získal přenos a úpěnlivě prosil, aby k němu více nechodila, jinak mu naruší manželství.

Dívka po léta trpěla těžkou anxiózní neurózou, která se po těchto zkušenostech samozřejmě ještě zhoršila. Začal jsem anamnézu, nebyl jsem však schopěn nic zvláštního odhalit. Zprvu jsem nebyl sto její případ pochopit. Pojednou se mi vybavil můj sen a pomyslel jsem si: proboha, vždyť tohle je ta osůbka! Poněvadž jsem u ní nebyl sto zjistit ani stopu po nějakém otcovském komplexu, ptal jsem s jí na dědečka, jak mám v takových případech ve zvyku. Tu jsem uviděl, jak na krátký okamžik zavřela oči, a ihned jsem věděl: tady to je!



„Vy máte neurózu, poněvadž trpíte bázní Boží!“ To do ní uhodilo jako blesk!



Příštího dne jsem měl opět sen: v mém domě se konalo jakési uvítání, a tu vidím, že tato osůbka je zde též. Přišla ke mě a zeptala se: „Nemáte nějaký deštník? Tak silně prší.“ Skutečně jsem deštník našel, manipuloval s ním pak, abych jej otevřel, a chtěl jsem jí ho dát. Avšak co se stalo místo toho? Odevzdával jsem jí ho na kolenou jako nějakému božstvu!

Tento sen jsem jí vyprávěl a v osmi dnech byla neuróza pryč. Sen mně ukázal, že pacientka nebyla jen nějaká povrchní osoba, nýbrž že v pozadí byla světice. Neměla však žádné mytologické představy, a proto to nejpodstatnější v ní nenalézalo žádný výraz. Byla zaměřena jen na flirt, oblečení a sexualitu, protože vůbec nic jiného nenalezla. Znala jen intelekt a žila nesmyslný život. Ve skyutečnosti byla dítkem Božím, které mělo naplnit Jeho tajemnou vůli. Musel jsem v ní probudit mytologické a náboženské představy, neboť patřila k lidem, od nichž se žádá duchovní projev činnosti. Tím dostal její život smysl a po neuróze nebylo ani stopy.

(s. 131–133)

Intelektem, jejž nekontroluje cit, se dá vyřídit všechno – a přesto má člověk neurózu.

(s. 137)

Nejkrásnější a osudově nejvýznamnější rozhovory mého života jsou anonymní.

(s. 137)

Člověk nemůže založit svůj život na lži.

(s. 139)

Zatímco Freud uváděl své argumenty, měl jsem zvláštní pocit. Zdálo se mi, jako by má bránice byla za železa a rozžhavila se – bránice jako žhavá klenba. A v tom okamžiku ve skříni na knihy, která stála bezprostředně vedle nás, zazněla taková rána, že jsme se oba hrozně vyděsili. Mysleli jsme, že na nás skříň spadla. Přesně tak to zaznělo. Řekl jsem Freudovi: „To je právě takzvaný katalytický fenomén exteriorizace.“

„Ach,“ řekl, „to je přece učiněný nesmysl!“

„Ale ne,“ opáčil jsem, „mýlíte se, pane profesore. A na důkaz, že mám pravdu, nyní předpovídám, že se hned ozve ještě jedna taková rána!“ – A skutečně: sotva jsem ta slova vyslovil, spustila ve skříni stejná rána!

Dodnes nevím, kde jsem vzal tu jistotu. Ale věděl jsem s určitostí, že se rachocení bude opakovat. Freud se na mě jen zděšeně podíval. Nevím, co si myslel nebo co viděl. V každém případě v něm tento zážitek probudil nedůvěru vůči mně, a měl jsem pocit, že jsem mu něco provedl. Už nikdy jsem s ním o tom nemluvil.

(s. 145)

Lidé, kteří o přírodě nic nevědí, jsou ovšem neurotičtí, neboť nejsou přizpůsobeni skutečnostem. Jsou ještě příliš naivní jako děti a musejí být takříkajíc o tom, že jsou lidmi jako všichni ostatní. Tím se ovšem neurotici ještě neuzdraví a uzdravit se mohou jen tehdy, jestli se zase dostanou z každodenního bahna. Avšak zůstavají až příliš rádi vězet v tom, co bylo předtím vytěsněno, a jak by se z toho měli dostat, když je analýza nepřivedla k uvědomění něčeho jiného a lepšího?.

(s. 154)

Člověk se nemůže vzdát žádné formy života, aniž ji nevymění za nějakou jinou.

(s. 155)

Kdykoli jsem ve svém pozdějším životě nevěděl kudy kam, maloval jsem nějaký obraz nebo jsem opracovával nějaký kámen, a vždycky to byl jakýsi rite d’entrée, úvodní obřad pro následující myšlenky a práce.

(s. 161)

V říjnu (1913), když jsem byl sám na jendé cestě, zachvátilo mě vidění. Viděl jsem nesmírné spousty vod, které zatopily všechny severní a níže položené země mezi Severním mořem a Alpami. (...) Odehrávala se jakási strašlivé katastrofa. Viděl jsem mohutné žluté vlny, plující trosky kulturních děl a smrt nesčetných tisíců. Pak se moře proměnilo v krev. Toto vidění trvalo asi hodinu, zcela mě vyvedlo z míry udělalo se mi zle. Styděl jsem se za svou slabost.

Uběhly dva týdny a vize se za stejných okolností vrátila, jen proměna v krev byla ještě hroznější. (...)

V zimě nato se mě kdosi pral, co si myslím o nejbližší budoucnosti světového dění. Řekl jsem, že si nemyslím nic, ale vidím proudy krve. Vize mě neopouštěla.

(s. 162)

1. srpna vypukla světová válka. (...)

Byl to nepřetržitý proud fantazií, který tím byl uvolněn, a já jsem dělal, co jsem mohl, abych neztratil orientaci a nalezl cestu. Stál jsem bez pomoci v jakémsi podivném cizím světě a všecko se mi jevilo obtížné a nesrozumitelné. Žil jsem ustavičně v jakémsi intenzivním napětí a často mně připadalo, jako by se na mě řítily obrovské balvany. Jedna bouře střídala druhou. To, že jsem vydržel, byla věc brutální síly. Jiní na tom ztroskotali. Nietzche, rovněž Hölderlin a mnoho jiných. Ale ve mně byla jakási démonická síla a od počátku jsem si byl jist, že musím nalézt smysl toho, co v těchto fantaziích prožívám. Pocit, že jsem poslušen jakési vyšší vůle, když jsem odolával náporu nevědomí, byl neodbytný a zůstával ve zvládnutí tohoto úkolu směrodatný.

Býval jsem často tak rozjitřen, že jsem se musel zavit emocí cvičením jógy.

(s. 163)

(popis snu) Starcova křídla byla jako křídla ledňáčka s jeho charakteristickými barvamy.

Poněvadž jsem snový obraz nechápal, namaloval jsem si ho, abych si ho lépe uvědomil. Ve dnech, kdy jsem se tím zabýval, našel jsem ve své zahradě na břehu jezera mrtvého ledňáčka! Bylo mně, jako když do mě hrom udeří! V okolí Curychu je vidět ledňáčky jen velmi vzácně. Proto se mě toto zdánlivě náhodné setkání tak dotklo. Mrtvolka byla ještě čerstvá, nejvýše dva až tři dny, a nevykazovala žádná vnější poranění.

(s. 168)

Po více než patnácti letech (od snů s postavou Filemóna) mě navštívil jeden starší a velmi vzdělaný Ind, přítel Gándhího, a bavili jsme se spolu o indické výchově, zvláště o vztahu mezi guruem a čélou – jeho žákem. Ptal jsem se ho váhavě, zda by mi nemohl vysvětlit povahu a charakter svého vlastního gurua, a on samozřejmým tónem odpověděl: „Ó ano, to byl Šankaráčárja.“

„Nemyslíte ovšem komentátora véd? Ten přeci zemřel před mnoha staletími.“

„Ano, toho mám na mysli,“ řekl k mému velkému údivu.

„Myslíte tedy ducha?“ zeptal jsem se.

„Přirozeně to byl duch.“ potvrdil on.

V tom okamžiku jsem si vzpomněl na Filemóna. (...)

„Existují i duchovní guruové. Většina má jako gurua žijícího člověka. Existují však stále ještě takoví, kteří mají za učitele ducha.“

(s. 169–170)

Pacientka, jejíž hlas ve mně mluvil, měla ve skutečnosti osudově neblahý vliv na muže. Podařilo se jí namluvit mému kolegovi, že je nepochopený umělec. On tomu věřil a ztroskotal na tom. Příčina jeho selhání? Nežil ze svého vlastního uznání, nýbrž z uznání jiných. To je nebezpečné. Učinilo ho to nejistým a přístupným insinuacím animy; neboť co ona říká, má často svůdcovskou sílu a nesmírno lstivost.

(s. 172)

Bylo pro mě životně nutné, abych také vedl samozřejmý racionální život jako protiváhu k podivnému světu nitra. Rodina a povolání pro mě zůstávali základnou, na niž jsem se mohl vždycky vrátit a která mně dokazovala, že jsem skutečně existující obyčejný člověk.

(s. 174)

Zcela pozvolna se ve mně rýsovala jakási proměna. V roce 1916 jsem pocítil neodolatelné puzení dát tomu podobu.

(...)

Začalo to tím, že ve mně byl jakýsí neklid, ale nevědel jsem, co znamená nebo co „se“ od mne chce. Kolem mě byla jakási zvláštně nabitá atmosféra a já jsem měl pocit, jako by ovzduší bylo plné strašidelných bytostí. Pak začalo v domě straši: má nejstarší dcera v noci viděla, jak místností prochází nějaká bílá postava. Nezávisle na tom vyprávěla druhá dcera, že jí byla v noci dvakrát stažena přikrývka, a můj devítiletý syn měl úzkostný sen. Ráno žádal na matce barevné tužky a on, který jindy nenakreslil ani obrázek, zobrazil sen. Nazval tu kresbu Obraz rybáře.

(...)

V neděli kolem páté hodiny odpoledne zazvonilo na domovních dveřích jako na poplach. (...) Všichni běželi hned ke dveřím, aby se podívali, kdo tam je, ale nikdo tam nebyl! Jen jsme na sebe zírali! Atmosféra byla hustá, to vám povím! Tu jsem vědel: Teď se musí něco stát. Celý dům jako by byl naplněn davem lidí, nabitý duchy. Stáli až dolů ke dveřím a člověk měl pocit, že může sotva dýchat. Bleskla mně hlavou přirozená otázka: „Proboha, co se to děje?“ Tu sborově a hlasitě zvolali: „Vracíme se z Jeruzaléma, kde jsme nenalezli, co jsme hledali.“ Tato slova odpovídají prvním řádkům mých Septem Sermones ad Mortuos.

Pak se to ze mě začalo valit a za tři večery byla ta věc napsaná. Sotva jsem nasadil pero, celý sbor duchů se zhroutil. Duchům byl konec. Pokoj ztichl a atmosféra se pročistila. Do dalšího večera se znovu něco nashromáždilo a pak to začalo nanovo. To bylo roku 1916.

Tento zážitek se musí brát tak, jak je nebo se zdá být.

(s. 175–176)

Má věda byla prostředkem a jedinou možností, jak se vymotat z onoho chaosu. (...) Člověk nechá obrazy vystupovat a možná se nad nimi podivuje – ale tím to končí. Nedá si práci pochopit je, nemluvě o tom, aby vyvodil etické důsledky. Tím jsou vyvolány negativní účinky nevědomí.

Neezpečnému omylu se vystavuje i ten, kdo do jisté míry obrazy chápe, avšak myslí si, že to mělo něco společného s věděním. Neboť kdo se na svůj poznatek nedívá jako na etický závazek, propadá mocenskému principu. Mohou z toho vznikat destruktivní účinky, které zničí nejen ostatní, nýbrž i vědoucího samého. S obrazy nevědomí je člověku uložena těžká odpovědnost. Nechápání stejně jako nedostatek etického závazku olupují existenci o její celost a mnoha individuálním životům dávají trapný charakter fragmentárnosti.

(s. 177–178)

Cílem psychického vývoje je bytostné Já. Neexistuje žádný lineární vývoj, existuje jen circumambulatio – obcházení kolem bytostného Já. (...) Někdo jiný ví možná více, já však nikoli. (text se týká mandal)

(s. 181)

Kniha o typech pojednává především o tom, jak se individuum vyrovnává se světem, jaký je jeho vztah k lidem a věcem. Kniha o typech přinesla poznatek, že každý soud člověka je omezen jeho typem a každý způsob uvažování je relativní. S tím se vynořila otázka jednoty, která tuto rozmanitost kompenzuje. Vedla mě přímo k čínskému pojmu tao.

(s. 191)

Bylo by však tšžké nedorozumění, kdybychom považovali za pouhou „náhodu“, že Ježíš, syn tesaře, zvěstoval evangelium a stal se spasitelem světa (slavator mundi). Musel být osobností obdařenou mimořádnými dimenzemi, že byl s to tak dokonale vyjádřit a znázornit nevědomé očekávání své doby. Nikdo jiný by býval nemohl být nositelem takového poselství jako právě tento člověk Ježíš.

(s. 195)

Člověk si vyhrazuje nějaký dovětek, a to dokonce i vůči božímu rozhodnutí. Kdepak by jinak byla jeho svoboda? A kde její smysl, kdyby nebyla s to ohrožovat svého Ohrožovatele?

(s. 203)

Vědeckou prací jsem pozvolna postavil své fantazie a obsahy nevědomí na pevnou půdu. Slovo a papír však pro mě nebyly dost reálné bylo k tomu zapotřebí ještě něco jiného. Musel jsem své nejvnitřnější myšlenky a své vlastní vědění nějak zpodobit v kameni nebo vněm učinit jakési vyznání. To byl počátek věže, kterou jsem si postavil v Bollingenu. Může se to zdát jako absurdní idea, ale provedl jsem to a znamenalo to pro mě nejen neobyčejné uspokojení, nýbrž i naplnění smyslu.

Od počátku jsem byl rozhodnut, že budu stavět u vody. Zvláštní půvab pobřeží na horním Curyšském jezeře mě fascinoval už odedávna, a tak jsem v roce 1922 koupil pozemek v Bollingenu. Leží v krajině sv. Meinrada a je to chrámová půda, která dříve patřila ke klášteru St. Gallen.

Zprvu jsem neplánoval opravdový dům, nýbrž jen jednopatrovou stavbu s ohništěm uprostřed a s lůžky na spaní na stěnách, jakési primitivní obydlí. Měl jsem přitom namysli africkou chatu, kde uprostřed hoří oheň obložený několika kameny a celý život rodiny se odehrává kolem tohoto centra. Primitivní chatrče uskutečňují v podstatě ideu celosti, dalo by se říci ideu rodinné celosti, na níž se také podílí všelijaké drobné zvířectvo. Něco podobného jsem chtěl stavět: jakési obydlí, které odpovídá prastarým lidským pocitům. Mělo poskytovat pocit bezpečí, a to nejen ve fyzickém, nýbrž i psychickém smyslu. Ale už během počátečních stavebních prací jsem plán změnil; připadal mně příliš primitivní. Uvědomil jsem si, že musím postavit opravdový dvojpodlažní dům, a nejen nějakou chatrč, která se krčí při zemi. Tak vznikl v roce 1923 první kulatý dům. Když byl hotov, viděl jsem, že vznikla opravdová obytná věž.

(s. 206)

Od samého počátku se pro mě věž stala místem zrání, jakýmsi mateřským klínem nebo mateřskou postavou, v níž jsem opět mohl být takový, jaký jsem, jaký jsem byl a budu.Věž mně poskytla pocit, jako kdybych se znovuzrodil v kameni. Zdála se mně jako uskutečnění čehosi, co jsem předtím tušil, a jako znázornění individuace. Bylo to připomínající znamení aere perennius. Působilo to na mě blahodárně jako přisvědčení mé takovosti. Stavěl jsem dům po jednotlivých úsecích a sledoval jsem vždy jen právě existující konkrétní potřeby. Nad vnitřními souvislostmi jsem se nikdy nezamýšlel. Dalo by se říci, že jsem stavěl věž v jakémsi snu. Teprve později jsem uviděl, co vzniklo a že z toho vyplynul smysluplný útvar: symbol psychické celosti.

(s. 207–208)

Nezavedl jsem si elektřinu a topím si sám v krbu a kamnech. Večer zapaluji staré lampy. Nemám ani tekoucí vodu, musím si ji sám napumpovat. Sekám dřevo a vařím si jídlo. Tyto jednoduché věci dělají člověka jednoduchým. A jak je těžké být jednoduchým!

(s. 208)

Když jsme zde začali v roce 1923 stavět, navštívila nás má nejstarší dcera a zvolala: „Cože, ty zde chceš stavět? Vždyť jsou tady mrtvoly!“ Pomyslel jsem si přirozeně: Nesmysl! O tom nemůže být řeči! – Když jsme však o čtyři léta později stavěli znovu, nalezli jsme skutečně kostru. Ležela v hloubce 2,20 metru. V pravém lokti kostry byla stará kulka z pušky.

(s. 213)

Jak naše duše, tak naše těla se skládají z jednotlivostí, jež všechny existovali už v řadě předků. To, co je v individuální duši „nové“, je nekonečně obměňovaná rekombinace prastarých součástí. (...) Zdaleka jsme se nevypořádali se středověkem, antikou a stadiem primitivního člověka tak, jak to naše duše vyžaduje. Místo toho jsme vrženi do přívalu pokroku a tento proud se žene kupředu do budoucnosti se silou o to zběsilejší, čím víc nás odřezává od našich kořenů. Je-li však najednou to staré poraženo a narušeno, pak je to většinou i zničeno a neexistuje už vůbec žádná opora. Je to totiž právě ztráta této souvislosti, vykořeněnost, které vytvářejí takovou „stísněnost v kultuře“ a takový spěch a chvat, že se žije více v budoucnosti a jejích chimérických příslibech jakéhosi zlatého věku – místo v přítomnosti, k níž celé naše vývojově historické pozadí ještě ani nedospělo. Člověk se bez zábran řítí do nového hnán vzrůstajícím pocitem neuspokojení, nespokojenosti a neúnavného neklidu. Nežije už z toho, co má, nýbrž ze slibů. Nežije už ani ve světle přítomných dnů, nýbrž v temnotě budoucnosti, kde očekává ten opravdový východ slunce. Odmítá uznat, že všechno lepší je vykupováno něčím horším. Naděje ve větší svobodu se rozplívá vniveč se vzrůstajícím otroctvím, nemluvě o strašných nebezpečích, jimž nás vystavují ty nejskvělejší objevy vědy. Čím méně chápeme, co hledali naši otcové a praotcové, tím méně chápeme sami sebe a napomáháme ze všech sil zvětšovat odtržení od instinktů a vykořeněnost jednotlivce, takže ten jako částice masy následuje už jen „ducha tíže“.

Zlepšování postupem vpřed, to jest prostřednictvím nových metod nebo „gadgets“ – různých důmyslných vynálezů, jsou sice bezprostředně přesvědčivá, ale natrvalo pochybná a v každém případě draze zaplacená. Rozhodně nezvyšují vcelku blaho, spokojenost nebo štěstí. Jsou většinou ošidným oslazením existence, jako například prostředky zkracující čas, jež nepříjemně urychlují jenom tempo, a tím nám ponechávají méně času než kdykoli předtím. Omnis festinatio ex parte diaboli est – všechne spěch jest od ďábla – říkávali staří mistři.

(s. 217–218)

Mé setkání s arabskou kulturou na mě zřejmě mocně zapůsobilo. Emoční, životu bližší povaha těchto nereflektujících lidí žijících z afektů má silný, sugestivní účinek na ony historické vrstvy v nás, které jsme právě překonali nebo o nichž si myslíme, že jsme je překonali. Je to jako ráj dětství, o němž se klamně domníváme, že jsme mu unikli, jenž nám ale při nejmenší provokaci znovu způsobí porážku. Zkrátka, naše víra v pokrok je v nebezpečí, že se oddá o to dětinsštěším snům o budoucnosti, čím více vytlačí naše vědomí.

Na druhé straně je však charakteristikou dětství, že díky své naivitě a neuvědomělosti načrtává úplnější obraz bytostného Já, celého člověka v jeho nefalšované individualitě. V důsledku toho pohled na dítě i na primitiva probouzí v dospělém kulturním člověku touhy, které pocházejí z nesplněných přání a potřeb.

(s. 225)

V Evropě vůbec nemohu používat duchovní vlastnictví z Východu, nýbrž musím žít ze sebe samého – z toho, co říká mé nitro nebo co mně přináší příroda.

(…)

Cílem Inda není morální dokonalost, nýbrž stav nirdfvandy. Chce se osvobodit od přírody a v souladu s tím dospět i v meditaci do stavu bezobrazovosti a prázdnoty. Naproti tomu já bych rád setrval u živého nazírání přírody a psychických obrazů. Nechtěl bych být osvobozen ani od lidí, ani od sebe, ani od přírody, neboť to vše jsou pro mě nepopsatelné zázraky. Příroda, duše a život se mně jeví jako rozvinuté Božství, a co bych si mohl více přát? Nejvyšší smysl bytí může pro mě spočívat jen v tom, že je, a nikoli v tom, že není nebo už není.

(s. 253–254)

(…) Avšak prochází-li člověk cestou individuace, žije-li život, musí počítat i s omylem a přijmout ho, jinak by život nebyl úplný. Neexistuje záruka – v žádném okamžiku – že nepropadneme omylu nebo smrtelnému nebezpečí. (…)

Teprve po nemoci jsem pochopil, jak je důležité přitakání vlastnímu osudu. Neboť takto je zde já, které neselže ani potom, když se děje nepochopitelného. Já, které vydrží, které unese pravdu a které dorostlo světu a osudu. Pak člověk s porážkou prožívá i vítězství. Nic se neruší – ani venku ani uvnitř; neboť s vlastní kontinuitou čelila proudu života a času. Avšak to se může dít jen tehdy, když se člověk všetečně nemíchá do záměrů osudu.

Také jsem dospěl k náhledu, že člověk musí jako něco skutečně existujícího přijímat myšlení, jež se děje v něm samotném, a to mimo veškeré hodnocení. Kategorie pravdivého a nesprávného sice stále existují, avšak vedle jako nezávazné; neboť existence myšlenek je důležitější než jejich subjektivní posuzování. Stejne jako myšlenky, které existují, nelze však potlačovat ani úsuduky, neboť patří k projevu celosti.

(s. 272–273)

(…) Byly například sestaveny rovnice, které popisují víření zahřátých plynů, a to dávno před tím, než byly tyto plyny přesně prozkoumány; od ještě pradávnějších dob existují mytologémy, které vyjadřují průběh jistých podprahových procesů, avšak teprve dnes jsme schopni je poznat sami o sobě.

(s. 284)

V mém případě to musela být v první řadě vášnivá touha po pochopení, porozumění, která ovlivnila mé zrození. Neboť je to nejsilnější prvek mé povahy. Tento nenasytný pud po porozumění, pochopení si takříkajíc vytvořil vědomí, aby poznal, co je a co se děje, a aby navíc ještě ze skrovného náznaku nepoznatelného odhalil mytické představy.

(s. 293)

(…) Probudil jsem se s pocitem úžasu. Ještě napůl ve snu mi běželo hlavou: stále si myslíme, že UFO jsou naše projekce. Nyní se ukazuje, že my jsme jejich projekcemi. Jsem promítán laternou magikou jako C.G.Jung. Avšak kdo manipuluje s přístrojem? (srovnej též známý Čuang-cův motýlí sen)

(s. 294)

Rozhodující otázka pro člověka zní: Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium jeho života. Jen když vím, že nekonečné je to podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco ve světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastniství. Tedy třeba kvůli „svému“ nadání nebo „své“ kráse. Čím více člověk trvá na klamném vlastnictví a čím méně je mu zřejmé to podstatné, tím neuspokojivější je jeho život. Cítí se omezen, poněvadž má omezené úmysly, a to vytváří závist a žárlivost. Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život. Také ve vztahu k druhému člověku je rozhodující, zda se v něm ono nekonečno vyjadřuje, nebo ne.

Citu pro nekonečno dosahuji však jen tehdy, jsem-li omezen do krajnosti. Největší omeznení člověka je bytostné Já; projevuje se v zážitku „já jsem jen to!“. Jen vědomí mého nejtěsnějšího omezení v bytostném Já je napojeno na neomezenost nevědomí. (…) Tím, že jsem si vědom jedinečnosti ve své osobní kombinaci, tj. že jsem v posledku omezen, mám možnost uvědomit si také to, co je nekonečné. Avšak jen tehdy.

(s. 294–295)
ASCII BOTTOM