ASCII TOP

Anne Frank. Deník.

1. vyd. Praha: Triáda, 2004. 264 s. ISBN 80-86138-58-5.

Papír je trpělivější než lidé. Tohle mě napadlo, když jsem jednoho melancholického dne unuděně seděla s hlavou v dlaních u stolu a z ochablosti jsem nevěděla, jesli mám jít ven nebo zůstat doma, a tak jsem nakonec zůstala a dumala dál. To je pravda, papír je trpělivý. A poněvadž nemám v úmyslu dát tenhle sešit v pevných deskách s okázalým jménem „Deník“ někdy někomu číst, leda že bych někdy v životě našla skutečného přítele nebo přítelkyni, nemusí na tom nikomu záležet.

Teď jsem došla k tomu, proč jsem si začala psát deník: nemám žádnou přítelkyni.

Aby to bylo srozumitelnější, musím přidat vysvětlení, protože nikdo by asi nepochopil, že třináctiletá holka je na světě úplně sama. A taky to není pravda. Mám hodné rodiče a šestnáctiletou sestru, mám dohromady nejmíň třicet známých nebo takových, kterým se říká přítelkyně. Mám hromadu ctitelů, kteří dělají, co mi na očích vidí, a snaží se dokonce i ve třídě zachytit střípkem zrcátka můj obraz. Mám příbuzné a dobrý domov. Ne, nechybí mi navenek vůbec nic, až na opravdovou přítelkyni. Se svými známými se jen bavím a žertuji, mohu s nimi mluvit jen o všedních věcech a nikdy se s nimi důvěrněji nesblížím. A v tom je ta potíž. Snad si za tenhle neodstatek mohu i sama, v každém případě je to bohužel fakt a nedá se to změnit. Proto tenhle deník.

(s. 20–21)

Ke všem těmto smutkům se připojuje ještě můj osobní problém, ale vedle zmiňované bídy je to pouhá nicotnost. Přesto ti musím povědět, že se v poslední době cítím stále opuštěnější. Kolem mne je obrovská prázdnota. Dřívě jsem o tom nikdy nepřemýšlela, moje myšlenky byly zaměstnány zábavami a přítelkyněmi. Teď často přemýšlím o neštastných záležitostech nebo sama o sobě. A nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že otec, ať je sebemilejší, mi přece jen nemůže nahradit můj dřívější svět. Matka a Margot v mých citech už dávno nehrají roli.

(s. 67)

Každý den polikám baldriánové tablety proti úzkosti a depresi, ale to nebrání tomu, aby moje nálada byla příští den ještě bídnější. Jednou se pořádně a hladitě zasmát, to by mi pomohlo víc než deset tabletek. Ale smát jsme se už skoro odnaučili. Někdy mám strach, že ze samé vážnosti budu mít strnulou tvář a vrásky kolem úst.

(s. 113)

(...) Může vlastně někdo svoje děti se vším všudy uspokojit?

Často si myslím, že Bůh mě chce vystavovat zkoušce, teď a také později. Musím se stát prostě dobrým člověkem, bez vzorů a bez podpory, abych byla později obzvláště silná.

Kdo kromě mne bude někdy číst tyto dopisy? Kdo mě utěší kromě mne samotné? Tolikrát potřebuji útěchu. Lecky nejsem dost silná a selhávám častěji, než se mi daří dosahovat vytčeného cíle. Vím to a ustavičně se snažím, každý den nanovo, abych se polepšila.

Jednají se mnou pokaždé jinak. Jeden den je Anne rozumná a smí všechno vědět, příští den zase slyším, že Anne je hloupé telátko, které nic neví a jen si myslí, že se bůhví čemu naučilo z knih. Nejsem ale batole a rozmazlené dítě, kterému se smí každý vysmívat. Mám své vlastní ideály, představy a plány, ale nedokážu je ještě vyjádřit slovy.

Ach, tolik mi toho napadá, když jsem večer sama, i přes den, když musím snášet lidi, kteří mi buď lezou krkem nebo chápou moje úmysly vždycky obráceně. Nakonec se proto pokaždé vracím ke svému deníku, je to můj počátek a můj konec, neboť ty jsi, Kitty, vždycky trpělivá. Slibuji ti, že navzdory všemu vydržím, budu si hledat vlastní cestu a polykat slzy. Jenom bych tak ráda viděla taky nějaké úspěchy a aspoň jedinkrát se dočkala povzbuzení od někoho, kdo mě má rád.

Neodsuzuj mě, ale ber mě jako člověka, který toho taky jednou může mít až po krk!

(s. 118–119)

„Kdy nám bude dopřáno cítit zase čerstvý vzduch?“ A protože nemohu skrývat hlavu pod přikrývkou, ale naopak se musím držet zpříma a pevně, napadají mě ty myšlenky, ne jednou, ale mnohokrát, nesčetněkrát. Veř mi, když sedíš půl druhého roku zavřená, můžeš toho mít některé dny dost, ať už je to oprávněné nebo nevděčné. Pocity se nedají odsunout stranou. Jezdit na kole, tancovat, pískat, vidět svet, cítit se mladá, vědět, že jsem svobodná – po tom já toužím. A přece to nesmím dát najevo.

(...)

Nevím, a také bych o tom s nikým nemohla mluvit, protože bych se určitě hned rozplakala. Pláč může takovou úlevu přinést, pokud máme člověka, u kterého se můžeme vyplakat. Navzdory všemu, navzdory všem teoriím a veškerému úsilí postrádám matku, která by mě chápala. A proto myslím při všem, co dělám a co píšu, na to, že chci být později svým dětěm takovou matkou, jakou si představuji. Mamkou, která nebere tak vážně vsecko, co se poví, a přece bere vážně to, co říkám.

(s. 128)

Člověk může být osamělý navzdory lásce mnohých, neboť pro nikoho není ten „nejmilovanější“.

(s. 129)

Zdá se mi tak zvláštní, co se se mnou děje, a nejen to, co je vidět z vnějšku na mém těle, ale i to, co se odehrává uvnitř. Právě proto, že o sobě a především o něčem takovém nikdy s nikým jiným nemluvím, mluvím o tom sama se sebou. Vždycky když mám periodu (bylo to teprve třikrát), mám pocit, že přes všechny bolesti, nepříjemnosti a ošklivosti nosím v sobě sladké tajemství. Proto, i když mi to přináší jen bolesti, se v jistém smyslu vždycky těším na dobu, kdy to tajemství znovu ucítím.

Sis Heysterová ještě taky píše, že mladé dívky v těchto letech nejsou moc sebejisté, a teprve objevují, že mají své vlastní představy, myšlenky a zvyky. Protože jsem sem přišla sotva třináctiletá, začala jsem o sobě dříve přemýšlet a dřív jsem si uvědomila, že jsem „člověk na vlastních nohou“. Někdy se mě zmocní večer na lůžku prudká potřeba dotýkat se svých ňader a poslouchat, jak klidně a jistě mi tluče srdce.

Neuvědoměle jsem měla takové pocity už předtím, než jsem sem přišla. Vím, že jednou večer, když jsem spala u Jacque, nemohla jsem to vydržet, jak jsem byla zvědavá na její tělo, které vždycky předemnou skrávala a které jsem nikdy neviděla. Ptala jsem se jí, jestli si můžem na důkaz přátelství navzájem ohmatat prsa. Jacque to odmítla. Měla jsem tak strašnou touhu ji líbat, a taky jsem to udělala. Upadám vždycky do extáze, když vidím nahou ženskou postavu, napříkla Venuši v nějaké uměleckohistorické knize. Někdy mi to připadá tak kouzelně krásné, že se musím držet, aby mi nevytryskly slzy.

Kdybych jen měla přítelkyni!

(s. 133)

Pro každého kdo má strach, kdo je osamělý nebo nešťastný, je určitě nejlepším prostředkem vyjít kamkoli, kde je úplně sám, sám s nebem, přírodou a Bohem. Teprve potom, jen potom cítí, že je všechno tak, jak má být, a že Bůh chce vidět lidi štastné v prosté a krásné přírodě.

Dokud to ještě existuje, a to bude asi vždycky, vím, že za všech okolností je na každý žal i útěcha. A já pevně věřím, že příroda dovede zažehnat hodně zlého.

Kdo ví, snad to nebude už dlouho trvat a já budu moci tento úchvatný pocit štěstí sdílet s někým, kdo ho vnímá právě tak jako já.

(s. 160)

Láska, co je láska? Myslím, že láska je něco, co se vlastně nedá zachytit slovy. Láska znamená někomu rozumět, mít ho rád. Sdílet s ním štěstí i neštěstí. A k tomu natrvalo patří i láska tělesná. Něco jsi s někým sdílela, něco dala a něco přijala. A jestli jsi pak vdaná nebo svobodná, jestli se ti narodí dítě nebo ne, jestli ztratíš čest, na ničem z toho nezáleží, jenom když víš, že po celý tvůj další život stojí vedle tebe někdo, kdo ti rozumí a o koho se s nikým nemusíš dělit.

(s. 164)

Večer, když ležím v posteli a končím svou modlitbu slovy: „Děkuji ti za všechno to dobré a milé a krásné,“ tak všechno ve mě jásá. Pak myslím na „to dobré“: na náš úkryt, na své zdraví, na celé své já; na „to milé“, co má příčinu v Peterovi, co je ještě malé a citlivé a co se oba dosud neodvažujem pojmenovat – láska, budoucnost, štěstí. „To krásné“ – tím je míněn svět, příroda a širá krása všeho, všeho krásného dohromady.

Pak nemyslím na utrpení, ale na krásu, která stále ještě trvá. V tom do značné míry spočívá rozdíl mezi matkou a mnou. Její rada při těžkomyslnosti zní: „Mysli na všechnu bídu ve světě a raduj se, že ji nezažíváš.“ Moje rada zní: „Vyjdi ven do polí, do přírody a na slunce. Vyjdi ven a snaž se najít štěstí v sobě. Mysli na všechno krásné, co je ještě v tobě a kolem tebe, a buď šťastná!“

Podle mého mínění matka nemá pravdu, neboť co ti zbývá, jestli přece jen zakusíš utrpení? Potom jsi ztracena. Naproti tomu já shledávám, že při každém trápení zbývá ještě něco krásného. Když to pozoruješ, objevuješ stále více radosti a nacházíš bývalou vyrovnanost. A kdo je štastný, učiní štastnými i ostatní. Kdo má odvahu a důvěru, nikdy nezahyne v neštěstí!

(s. 170)

Nedovedu si představit, že bych měla žít jako matka, paní van Daanová a všecky ostatní ženy, které dělají svou práci a později na ně nikdo nevzpomene. Vedle muže a dětí musím mít něco, čemu se mohu plně věnovat! Nechci být jako většina lidí, kteří žili pro nic. Chci být k užitku a pro radost lidem, kteří žijí kolem mne, a přece mě neznají. Chci žít dál i po své smrti. A proto jsem tak vděčná Bohu, že mě už při mém zrození obdařil schopností rozvíjet se a psát, a vyjádřit tak všecko, co cítím.

(s. 198–199)

Jsem stále nezávislejší na svých rodičích. Ač jsem mladá, mám víc životní odvahy a neomylnější cit pro spravedlnost než matka. Vím, co chci, mám cíl, mám vlastní názory, mám víru a lásku. Nechte mě být, jaká jsem, a budu spokojená! Vím, že jsem žena, žena s vnitřní silou a velkou kuráží!

Nechá-li mě Bůh naživu, dosáhnu víc, než kdy dosáhla matka. Nechci zůstat bezvýznamnou, budu pracovat pro svět a pro lidi.

A teď vím, že odvaha a veselá mysl jsou to nejdůležitější!

(s. 207)

Kdybych byla starší a on (Peter) by si mě chtěl vzít, co bych odpověděla? Anne, buď poctivá! Nemohla bych si ho vzít, ale opustit ho je tak těžké. Peterova povaha je ještě nevyhraněná, má málo pevné vůle, příliš málo odvahy a síly. Je to ještě dítě, psychicky není starší než já. Touží jen po klidu a štěstí.

Je mi skutečně teprve čtrnáct? Jsem skutečně ještě hloupá školačka? Jsem skutečně ještě ve všem tak nezkušená? Mám víc zkušeností než ostatní, prožila jsem něco, co skoro nikdo v mém věku nezná.

Bojím se sama sebe, mám strach, že se své touze oddám příliš rychle. Jak by to potom později mohlo klapat s jinými chlapci? Ach, je tak těžké řídit se srdcem i rozumem, když každý má svůj čas! Ale copak vím bezpečně, že jsem ten čas volila správně?

(s. 217)

„K čemu, prosím vás, k čemu je tahle válka dobrá? Proč lidé nemohou žít spolu v míru? Proč musí být všechno zpustošeno.“

Ta otázka je pochopitelná, ale rozhodující odpověd zatím nikdo nezná. Ano, proč vyrábějí v Anglii pořád větší letouny, pořád těžší bomby a současně nové řadové domky pro novou výstavbu? Proč se každý den vydávají miliony na válku a ani cent se nevěnuje na zdravotnictví, umělcům, chudým? Proč musejí lidé hladovět, když v jiných částech světa hnije přebytečná potrava? Proč jsou lidé takoví blázni?

Nevěřím, že válku dělají jen ti mocní, jen ti, co vládnou, a kapitalisté. Ne, i malý člověk válku podporuje. Jinak by se přece národy proti ní už dávno pozvedly! Člověk v sobě má pud k niočení, pud k zabíjení, k vraždění a běsnění, a pokud celé lidstvo bez vyjímky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zadupáno a zničeno, a pak to začne nanovo.

(s. 220)

Často jsem si představovala, jak by to bylo prima, kdyby mi někdo důvěřoval, ale teď, když k tomu došlo, teprve vidím, jak je to těžké vcítit se do druhého a pak nalézt správnou odpověd. Zvláště proto, že pojmy „pohodlný“ a „peníze“ jsou pro mne něčím úplně cizím a novým.

Peter se na mne začíná příliš spoléhat, a to za žádných okolností nesmím připustit. Stát v životě na vlastních nohou je obtížné, a ještě těžší je být charakterově a duševně samostatný a všemu čelit. Jsem trošku zmatená, už několik dnů hledám pádný argument proti hrozivému slovu „pohodlný“. Jak mám Peterovi vysvětlit, že to, co se jevý tak pohodlné a pěkné, ho stáhne do hloubky, kde už nejsou žádní přítelé, žádná opora a nic pěkného, a odkud je téměř nemožné se dostat.

Všichni žijeme, ale nevíme proč a k čemu. Všichni chceme být štastni, žijeme každý jinak a přece stejně. My tři jsme vyrostli v dobrém prostředí, můžeme se učit, máme možnost něčeho dosáhnout, máme důvod doufat ve štěstí, ale – musíme se o to sami zasloužit. A to je něco, čeho se pohodlností nikdy nedosáhne. Zasloužit si štěstí znamená pracovat a činit dobro, nikoli spekulovat a být líný. Lennost může vyhlížet přitažlivě, ale práce přináší uspokojení.

Lidem, kteří si neváží práce, nerozumím. Ale to není případ Petera. Nevidí před sebou žádný pevný cíl, pokládá sám sebe za příliš hloupého a příliš bezvýznamného, aby něco dokázal. Chudák kluk, ještě nikdy nepoznal, jaký je to pocit, když uděláme někoho druhého šťastným, a mně se nedaří mu to vštípit. Je nevěřící, mluví posměšně o Ježíši Kristu, kleje a bere boží jméno nadarmo. Ačkoli také nejsem ortodoxní, přesto mě pokaždé bolí, když vidím, jak je osamělý, jak nemá před ničím úctu, jak je ubohý.

Lidé, kteří mají svou víru, mohou být štastni, neboť není každému dáno věřit v nadpozemské věci. Není ani třeba mít strach z posmrtných trestů. Očistec, nebe a peklo jsou věci, které mnozí nedokážou přijmout. Přesto je náboženství, ať jakékoli, udržuje na správné cestě. Není to strach z Boha, ale smysl pro vlastní čest a svědomí.

Jak krásní by byli všichni lidé, kdyby si každý večer promítli v duchu události dne a uvědomili si, co na jejich chování bylo dobré a co špatné (podobné bylo i krédo u samurajů). Bezděky se pak pokoušíme každý den znovu polepšit, a samozřejmě časem teké něčeho dosáhneme. Tento prostředek může použít každý, nic to nestojí a je to velice užitečné. Neboť kdo to neví, musí se tomu učit a poznat: „Čisté svědomí dává sílu!“

(s. 251–252)

Ostatní nám mohou pomoci jenom radou či návodem. Konečná forma charakteru každého člověka je výsledkem jeho vlastní snahy a námahy.

(s. 254–255)

Jemu (Peterovi) naše setkání přinášejí uspokojení, mne pouze pudí k tomu, abych to s ním zkoušelá stále znovu. A přitom se nikdy nedotkneme témat, o kterých bych tak ráda mluvila. Připoutala jsem si Petera k sobě větší silou, než sám tuší; teď se mě pevně drží a já zatím neznám vhodný způsob, jak ho zase od sebe odpoutat a postavit na vlastní nohy. Když jsem totiž velmi brzy zjistila, že nemůže být takovým přítelem, po kterém toužím, snažila jsem se alespoň pozvednout ho z jeho omezenosti a jeho mládí zbavit malosti.

(s. 256–257)
ASCII BOTTOM