ASCII TOP

Antoine de Saint-Exupéry. Citadela.

1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1975. 323 s.

Lásce je třeba předmětu. Jen toho mohu zachránit, kdo miluje, čím je, a koho lze nasytit.

Proto také uzavírám ženu do manželství a cizoložnou manželku nechávám kamenovat. Chápu zajisté její žízeň a vím, jak veliká je přítomnost, které se dovolává. Umím v ní číst, když stojí večer, v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená širým obzorem a vydaná mukám své něhy jako osamělému katu.

Cítím ji, jak se všecka chvěje, vyvržená sem jako pstruh na písek, a čeká na sytivou plnost mořské vlny, na modrý kabát kavalíra. Obrací se svým voláním do širé noci. Aby ji vyslyšel kdokoli, kdo se objeví. Marně však bude střídat jeden kabát za druhým, nikdo se nenajde, kdo by ji naplnil. Jako když volá břeh, aby se na něj rozlily osvěžující vlny moře, a vlna vlnu střídá do někonečna. A jedna za druhou mizí. K čemu by to tedy bylo, kdyby zákon dovoloval měnit manžela. Kdo kolem lásky rád jenom krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání...

Zachránit mohu jen tu ženu, která je schopná se uskutečnit a uspořádat okolo vnitřního dvora, tak jako narůstá cedr okolo svého zrna a košatí se ve svých mezích. Zachránit mohu jen tu, která nemiluje v první řadě jaro, nýbrž uspořádání určitého květu, v němž je jaro uzavřeno. Která nemiluje v první řadě lásku, nýbrž tu a tu určitou tvář, do níž se láska oblékla.

Pro onu manželku rozptýlenou do večera znám proto buď smrt nebo pouta. Vytyčím ji hranice v podobě ohřivadla a kotlíku a mísy ze zlaté mědi, aby v tom seskupení pozvolna odhalila určitou tvář, kterou pozná, která ji bude blízká, určitý úsměv patřící jen sem. Tak se jí pomalu objeví Bůh. Bude tu křičící dítě, aby je nakojila, vlna pro její prsty, aby ji učesala, bude tu oheň, aby ho rozdmýchala. Od toho okamžiku tu bude spoutaná a připravená sloužit. Neboť jsem ten, kdo kolem vůně buduje schránku, aby se nerozptýlila. Jsem zvyk, jenž přináší ovoce. Jsem ten, kdo nutí ženu, aby nabyla tváře a existovala, abych později nepředal Bohu pod jejím jménem jen slabý, větrem rozvátý povzdech, nýbrž určitou horoucnost, určitou něhu, určitou bolest…

(s. 16–17)

„Člověk není dobytek na výkrm a láska pro něj znamená víc než užitek. Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“

(s. 20)

A jeden pokoji byl prázdný a nikdo nikdy neodhalil, k čemu je – a možná k ničemu, jen k tomu, aby upozornil, že existuje tajemství a že nikdy nelze všechno proniknout.

(s. 20)

Vím, že lásku oživují právě břemena a pouta. Vím, že člověk, který rozčtvrtí mrtvolu a zváží kosti a vnitřnosti, nemůže nic poznat. Neboť kosti a vnitřnosti sami o sobě nejsou k ničemu, stejně jako inkoust a hmota knihy. Cenu má poze moudrost, která je v knize uložena, která však není téže podstaty s knihou.

(s. 23)

„Cítím, jak čas tam venku ubíhá na prázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpěvňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažďovat dílo. Zpevňuje však nyní něco, co by pocházelo od nás a co přetrvá?“

(s. 28)

Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nevytvořil svůj plod. Je smutek nad tím, že dny utíkají, nebo nad ztraceným náramkem, a tedy nad časem, který ztratil směr, anebo nad smrtí bratra, a tedy nad časem, který už k ničemu není. A smutek téhle dívenky, až jednou doroste, bude smutkem nad odchodem milého, a tedy, aniž si to bude uvědomovat, smutkem nad ztracenou cestou ke skutečnosti, ke kotlíku a pevně zamčenému domu a dětem, volajícím po mléce. A čas náhle poběží skrze ni naprázdno jako v přesýpacích hodinách.

Náhle se ukázala na prahu jakási žena a zářivýma očima se mi podívala rovnou do tváře. Celá prostoupená radostí nad tím, že jí usnulo dítě, nebo nad voňavou polévkou, nebo prostě nad něčím návratem. A že má náhle čas pro sebe. A šel jsem kolem onoho ševce, který měl jenom jednu nohu a zdobil zlatým vyšíváním papuče, a přestože už neměl hlas, pochopil jsem že zpívá: „Čím je to ševče, že jsi tak šťastný?“

Odpověd jsem však už neposlouchal, věděl jsem, že by se mílil, že by hovořil o tom, kolik vydělává peněz, anebo o jídle, které ho čeká, anebo o odpočinku. Protože nevěděl, že jeho štěstí spočívá v tom, že se on sám proměňuje ve zlaté papuče.

(s. 33)

„Nikdy nechtěj mít říši, kde by bylo vše dokonalé. Vybraný vkus je vlastnost muzejního hlídače. A pohrdáš-li špatným vkusem, pak nebudeš mít ani obrazy, ani tanec, ani paláce, ani zahrady. Budeš se tvářit znechuceně nad špínou pozemské práce. Tvá dokonalost tě od ní uchrání, protože nebude obsahovat nic. Chtěj říši, kde bude prostě všechno horoucí.“

(s. 43)

„V tom je to totiž,“ říkal můj otec, „veliké tajemství člověka. Když lidé ztratí to podstatné, nevědí, co ztratili. Tak jako to nevědí lenivci, kteří se krčí v oázách nad svými zásobami. Ano, to co ztratili se samozřejmě nedá vyčíst z hmoty, která se změnila. Pořád dál před sebou vidí stejnou směsici ovcí a koz a příbytků a hor, jenomže to všechno už netvoří panství...

Když lidé ztratí smysl říše, nepotřehnou, že sami kornatějí a ztrácejí svou podstatu a odnímají věcem cenu. Věci zůstanou na pohled stejné, co je však diamant nebo perla, když po nich nikdo netouží? Totéž, co broušené sklo. I dítě v kolébce cosi ztrácí, přestane-li být darem říši. V první chvíli to však nevíš, protože se jeho úsměv v ničem nemění.

Nevidí, že jsou ochuzeni, neboť předměty, jichž užívají, zůstávají stejné. Co to však znamená, užívat si diamantu? Co je to ozdoba, jestliže není slavnost? Co je to dítě, jestliže tu není říše a nesníš o tom, jak uděláš z dítěte bojovníka, pána či stavitele? Jestliže má být dítě jen ranečkem masa?

Už nepoznávají ten neviditelný prs, který živil dnem i nocí. Neboť říše živý tvé srdce stejně, jako tě tvoje milá živý svou láskou a proměnuje ti smysl věcí, přestože tam kdesi v dálce spí a odpočívá jako mrtvá. I když ten daleký lehoučký dech nemůžeš cítit, přesto tam je a svět je pro tebe zázrak. Tak jako když se majitel prochází za ranní rosy panstvím a se vším všudy, až po spánek svých nájemců, je nese v srdci.

Tajemství člověka je v tom, že když ho opustí milá, je celý zoufalý, ale když sám přestane milovat nebo ctít říši, nic o svém ochuzení neví. Prostě si řekne: ‚Nebyla tak krásná, nebo tak milá, jak jsem snil…‘ a odchází, kam ho náhoda zanese. Ale svět pro něhu už není zázrakem. A jitro už není jitrem návratu či jitrem probuzení v jejím náručí. Noc už není velikou svatyní lásky. Už není tím velkým pastýřským pláštěm, pod kterým oddechovala spící milá. Všechno zešedlo. Všechno ztrvdlo. Ale člověk o svém neštěstí neví a nepláče pro svou ztracenou plnost. Raduje se ze svobody, která je svobodou nebytí.

Stejně je tomu, když zemře v člověku říše. ‚Jak jsem byl ve své horoucnosti hloupý, slepý,‘ říká. A má samozřejmě pravdu. Mimo něj venku nic jiného není, než různorodé seskupení koz, ovcí, příbytků a hor. Říše byla výtvorem jeho srdce.

Kam se poděla krása ženy, jestliže tu není muž, kterého by vzrušila? Kam lesk diamantu, když po něm nikdo netouží? Kam se poděla říše, není-li těch, kdo by jí sloužili?“

(s. 50–52)

„Hle, Pane, jak jsou rozděleni, jakmile přestali budovat říši. Je totiž omyl si myslet, že byli nejprve rozděleni a proto pak přestali budovat. Poraď mi, jakou věž je mám nechat stavět, aby se za ni ve svém rozličném usilování směňovali. Aby promlouvala k celému jejich nitru, aby si žádala každého z nich úplně celého a ve vší jeho velikosti, a aby mu tím přinášela naplnění. Můj plášt je příliš krátký a já jsem špatný pastýř, který je nedokáže vzít všechny pod svou ochranu. Jeden druhého nenávidí, protože je jim zima. Protože nenávist není nic jiného než neuspokojení. Každá nenávist má svůj hluboký smysl a ten ji vede.“

(s. 59)

Neboť jsem pochopil. Když vytvoří housenka kuklu, umírá. Když vyžene rostlina do semene, umírá. Kdokoli prochází proměnou, poznává smutek a ůzkost. Všechno je v něm náhle zbytečné. Kdokoli prochází proměnou, ten je jen pohřbívání a lítost. I tento dav čeká na svou proměnu, protože opotřeboval starou říši a není nikoho, kdo by ji omladil. Nikdo nemůže vyléčit housenku nebo rostlinu, anebo dítě, které mutuje a v potřebě štěstí touží vrátit se do dětství a vidět, jak hry, které ho nudí, mají zase barvu, a jak je opět sladký matčina náruč i příchuť mléka – ale hry jsou už bezbarvé, mateřské paže už nejsou útočištěm a mléko nemá už tu chuť – a dítě smutně odchází. Lidé svou starou říši opotřebovali a nevědomky se dožadují nové. Hoch, který dospěl a odvykl matce, nepozná klidu, dokud si nenajde ženu. Jen ta mu opět vrátí jeho hodnotu. Ale kdo dokáže lidem ukázat jejich říši? Kdo pouhou silou ducha dokáže vytesat z různorodého světa novou tvář a přimět je, aby tím směrem pohlédli a tu tvář poznali? A až ji poznají, aby ji milovali? To není práce pro logika, ale pro tvůrce a sochaře. Neboť mramoru může dát tvar pouze ten, kdo nemá zapotřebí se ospravedlňovat a vtiskne mu schopnost probouzet lásku.

(s. 62–63)

Ale vždycky jsem dělal rozdíl mezi mei důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a klást si otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha.

(...)

Neodsuzují vás tedy proto, že hledíte k tomu, co je užitečné. Ale proto, že užitečné považujete za cíl. Kuchyně jsou samozřejmě v paláci nutné, ale cenu má nakonec jen palác, kterému mají kuchyně sloužit.

(s. 63–64)

Je pravda, že člověk potřebuje zdi, aby se do nich ukryl jako zrno v půdě a jako ono se uskutečňoval. Ale potřebuje také Mléčnou dráhu a širou hladinu moře, i když mu souhvězdí anebo oceán v tu chvíli k ničemu nejsou. Neboť co znamená být k něčemu? Znám lidi, kteří podstoupí dlouhý a namáhavý výstup na horu, kteří si rozedřou kolena i dlaně a celí vyčerpaní šplhají, jen aby dosáhli temene před svítáním, aby se napili z hlubin dosud modravé pláně, jako když člověk hasí žízeň vodou v jezeře. A když jsou nahoře, posadí se a hledí a oddechují. A srdce jim radostně buší a nacházejí tady ten nejlepší lék na své znechucení.

(s. 64)

Tvůj chrám je potom bude zvát a oni budou v jeho tichu usedat. A sami sebe nacházet. Neboť jinak by je zvali pouze kramářské boudy. Prodavači by na ně volali jen jako na ty, kteří kupují. A nezrodili by se ve své velikosti. A nepoznali by svou rozlehlost.

Řekneš ovšem, že tuční kramáři jsou spokojeni a nežádají si nic jiného. Je však snadné uspokojit toho, kdo nemá srdce dost prostorné.

(s. 66)

Zrodit se můžete jen v uskutečňování opravdového díla, protože jenom takové dílo, které neslouží vám, ale naopak vás donutí, abyste sloužili vy jemu, z vás vydobude všechny síly. A umožní vám, abyste vystoupili sami ze sebe. Jak by se mohli zrodit velcí stavitelé nad díly, jež sama velké nejsou?

Stanete se velkými jen tehdy, pokud kameny, které hodláte obdařit mocí, nebudou předmětem soupeření, útulkem pro pohodlí anebo čímkoli jiným, určeným k hmatatelnému užitku, ale podstavcem, schodištěm a lodí plující k Bohu.

(s. 67)

Já jsem však věděl, že věda může být jen o tom, co se opakuje.

(s. 68)

A tak jsem došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. A že vyjadřovat znamená budovat z přítomné rozličnosti jedinou tvář, která té rozličnosti vládne, že to znamená vytvářet pomocí kamenů ticho.

Jakékoli jiná snaha je jenom vítr slov…

(s. 70–71)

Trestat budete především lež a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také. Ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky.

(s. 76)

Na co však čekali? Na nic. Sám v sobě člověk na nic nečeká, čeká jen od druhého. A čím je tvá řeč primitivnější, čím hrubší jsou tvé svazky s lidmi, tím méně můžeš poznat očekávání i nudu.

Co od nás mohli čekat tihle lidé, tak absolutně od nás odříznutí? Neočekávali nic.

„Podívej se,“ řekl otec, „už nedokáže ani zívat. Vzdal se i pocitu nudy, která u lidí znamená, že očekávají.“

(s. 78–79)

(Vědel jsem) I o jejich pocitu prázdna, jenž vzniká, jestliže se láska nesměňuje za něco širšího, než je ona sama.

(s. 80)

Má-li se však touha proměnit v čin, má-li se síla stromu stát větví, má-li se žena stát matkou, je třeba volit. Právě z nespravedlnosti volby se rodí život. Vždyť i tu krásnou ženu milovalo tisíce mužů. A ona je odsoudila k beznaději, aby se mohla uskutečnit. To, co je, je vždycky nespravedlivé.

Pochopil jsem, že každá volba je především krutá.

(s. 82)

Člověk chtěl cosi získat. Získal to. A je teď šťastný? Štěstí bylo přece v oné cestě za tím.

(s. 83)

Říkám ti, neexistuje boží milost, která by tě ušetřila uskutečňování... Toužíš být: budeš až v Bohu. On tě navrátí zpátky do své stodoly, až se skrze své činy pozvolna uskutečníš a uhněteš, protože člověk, víš, člověk se rodí dlouho.

Mysleli si, že něco získali a něco mají, a zůstali stát na cestě, aby se, jak tomu říkají, těšili ze sklizně. A ztratili tím všechno. Žádná sklizeň totiž neexsituje. (viz má teorie o zachování nejnižšího energetického stavu a heuristiky)

(s. 83–84)

A tak jsem poznal hranice své říše. Ale právě v těch hranicích měla svůj výraz, neboť miluji jen to, co klade odpor. Strom nebo člověk, to je především ten, kdo klade odpor. (...) Tebe, který jsi jako děsivá věž, jež nikdy nebude dobyta…

Nenávidím totiž, co je snadné. Není člověkem, kdo neklade odpor.

(s. 85)

Vždyť tak jako divoký kanec či samotářský slon, i každý člověk má právo mlčet na svém vrcholku hory a nebýt odtud vytrhován davem vedeným nenávistí ke všemu, co se podobá cedru čnícímu nad horou.

(s. 85–86)

Je zde tedy ten svrchovaný rozpor, že obdivuji člověka poddaného a zároveň člověka nepoddajného, který projevuje to, čím je. (...) Pochopil jsem, že člověk má prostě dvě tváře.

(...)

Ti však, o nichž jsem myslil, že jsou svobodní a že v nevyléčitelném osamění rozhodují pouze sami o sobě, ti nejsou ničím vedeni, chybí jim vítr ve stěžňoví a jejich odpor je jen rozmar beze vší souvislosti.

(s. 86)

Každý vzestup je však bolestný. Každý přerod znamená utrpení. Nemohu proniknout do hudby, pokud mi nejdřív nezpůsobí bolest. Neboť hudba je bezevšech pochyb plodem bolesti a já nevěřím v ty, kdo se těží ze sklizně nahromaděné jinými. Nevěřím, že stačí poskytnout dětem člověka koncert, báseň či přednášku, aby byly hned blažené a opojené láskou. Protože člověk, toť zajisté schopnost k lásce, ale též k bolesti. A k nudě. A k špatné náladě, zachmuřené jako deštivé nebe.

(s. 93)

Stejně je tomu s láskou. Že by bylo možné ji potkat, je jen iluze, protože lásce je třeba se učit. Klame se člověk, když bloudí životem, aby se nechal dobývat, když se vzrušuje pouze krátkými vzněty a doufá, že potká onu velikou horečku, která ho zapálí pro celý život. Jeho srdce dosáhne jenom chabého vítězství, neboť je duševně chudý a zmohl jen maličký pahorek.

(s. 94)

Sledoval jsem totiž opravdu pozorně lidské vztahy a dobře jsem rozpoznal nebezpečí rozumu: toho rozumu, který si myslí, že řeč uchopuje. A že v hádce existuje odpověď. To, co je ve mně, nemohu totiž naprosto tlumočit prostřednictvím řeči. Není slov, která by to sdělila. Mohu to jenom označit, a sice do té míry, do jaké jsi to už pochopil jinými cestami než pomocí řeči. Zázrakem lásky anebo proto, že jsi zrozen ze stejného boha a že se mi podobáš. Jinak ten svět, který je ve mně pohroužen, jen přitahuji za vlasy. A jak mi dá náhoda a moje neobratnost, ukážu jej pouze z té či oné stránky, podobně jako když označím horu a vyjádřím tím, že je vysoká. Ale hora je cosi daleko jiného a já jsem chtěl hovořit o tom, jak velebná je noc, viděná z hvězdného chladu.

Když někomu píšeš, posíláš po lodi náklad. Ale jen málo plavidel dosáhne cíle. Moře je pohltí. Jen málo vět si v průběhu dějin zachová ozvuk. Mnohé jsem snad označil, ale jen málo uchopil.

A zase je zde ten problém: spíše nežli označovat, je třeba naučit uchopovat. Je třeba naučit postupům k uchopení. Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde však o to, jaký ten člověk je.

(s. 95–96)

Dobře vím, Pane, že moudrost nespočívá v odpovědi, nýbrž v napravení vrtkavosti jazyka, a moudří jsou pro mně dva milenci, sedící bok po boku, s nohama spuštěnýma z nízké zídky, před sadem pomerančovníků a dobře vědoucí, že se jim na otázky večera kladeného nedostalo jediné odpovědi. Vím, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky.

(...)

Blázen, kdo čeká od Boha odpověď. Jestliže tě Bůh přijmě, jestliže tě uzdraví, pak jedině tak, že smaže svou rukou všechny tvé otázky, jako by odstanil horečku. Tak jest.

(s. 97–98)

A ženy, které ctnost jen předstírají, k ní mají často větší úctu než ty, které žijí počestně a jsou stejně ctnostné jako ošklivé. Kdežto ty první velice touží být počestné a milované, ale nedovedou se ovládnout, anebo je spíš ovládají druzí. A neustále se bouří. A aby byly krásné, lžou.

Důvody založené na slovech nejsou nikdy ty pravé. Proto takovým ženám vyčítám jedinou věc: že se špatně vyjadřují. A proto jsem na ty lži také nic neříkal. Neboť jsem v tichu své lásky neposlouchal hluk slov, ale jen úsilí. Tu námahu lapené lišky, která zápasí s pastí. Či ptáka, který se do krve rozdírá o klec.

(...)

„Jsem čistá, pane,“ říkala mi, „ale oni to nevědí.“

Věděl jsem ovšem velmi dobře, jaký nepokoj v mém domě vyvolává. Ale přesto jsem v srdci cítil hřeb boží krutosti:

„Pomoz jí plakat. Naplň ji slzami. Ať sama sebou unavená spočine na mám rameni: není v ní dostatek únavy.“

Neboť ji v dokonalosti jejího stavu špatně poučili a já ji zatoužil osvobodit. Ach ano, Pane, minul jsem e svým úkolem… Vždyť ani malé děvčátko není bez významu. Ta plačící žena není snad celým světem, ale je znamením světa. Cítí úzkost, že se neuskuteční. Že shoří a rozplyne se v dým. Že ji řeka cestou strhne a už ji nikdo nedokáže zachytit. Přicházím však já, jsem vaše země a chlév a váš smysl. Jsem arciúmluva řeči, jsem dům, rámec, výstuž.

„Nejdřív mne vyslechni,“ pravil jsem jí.

I tuto ženu je třeba přijmout. A všechny lidské děti a hlavně ty, jež nevědí, že vědet je jim možné.

„Chci vás vést za ruku vstříc vám samotným… Jsem plodné období lidí.“

(s. 98–99)

Nejúžasnější bšak bylo, že s sebou přinesla vše, co ji mělo v cizím kraji sloužit. I teplá holubičí ňadra, určená ke kojení. I hladké břicho, předurčené pro syny říše. Přišla docela hotová, jako přichází křídlené semeno přes moře, a tak dokonale uhnětená, tak zformovaná, tak čisě prodchnutá bohatstvím, které ji nikdy k ničemu nebylo, jako jsi ty sám prostoupen postupnými zásluhami, činy a zkušenostmi, které ti poslouží až v hodině smrti, kdy se konečně uskutečníš. Tak málo použila nejenom svého břicha a svých panenských ňader, ale i tance k svádění králů s studánek k ovlažení rtů a umění vázat květy – ona, jež květy nikdy neviděla –, že když ke mně ve své naprosté dokonalosti přišla, mohla už jenom zemřít.

(s. 115)

Osamělý, s pažemi zkříženýma na prsou, opřený ve večerním větru o strom, byl jsem zárukou všem, kdo ve mně potřebovali najít svůj smysl, neboť ho ztratili. Ztratila ho matka, které zemřelo dítě. Stojí nad jámou, jako by stála nad minulostí, která se stala zbytečnou. Je jako houština lian okolo kvetoucího stromu, který je náhle mrtvý. „Co nyní s lianami?“ říká si, „co nyní s mlékem, jež ve mě stoupá?“

(s. 101)

Cestu má jenom cesta. Jenom ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by byl nějaký smysl v dosaženém cíly.

(nedopsáno)

A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, když přijímáš utrpení.

(s. 108–109)

A kdyby ses mě zeptal: „Mám toho člověka probudit, nebo ho nechat spát, aby byl šťastný?“ odpovím ti, že o štěstí nic nevím. Kdyby však byla štěstím polární záře, nechal bys přítele spát? Člověk nemá spát, může-li ji poznat. Pravda, ten člověk spánek jistě miluje a libuje se v něm: ale přesto jej z toho štěstí vytrhni a vyžeň ven, aby se uskutečnil.

(s. 110)

Touha po lásce, když lásky není, tě může zneklidnit, neboť jsi zapomněl, že láska je svou podstatou jen touha po lásce, což odbře vědí tanečníci a tanečnice, kteří svou báseň skládají z přibližování, ačkoliv by se mohli spojit rovnou.

(s. 111)

Kdežto koho jiného nazývá ten člověk svým opravdovým přítelem, než toho, komu může svěřit peníze beze strachu, že bude okraden – a pak je přátelství jen poctivostí sluhy –, anebo toho, kdo by pro něj vykonal určitou službu – a pak je přátelství jen prospěchářstvím –, anebo toho, kdo by ho v případě potreby hájil – a přátelství je potom lenní přísaha. Já však pohrdám výpočty a nazývám přítelem toho, koho jsem v člověku zahlédl, toho, kdo možná spí, zasutý v mateční hornině, ale předemnou se začne vymaňovat, protože mne poznal, a usmívá se na mne, i kdyby mne třeba později zradil. Ale tamten člověk, rozumíš, nazývá svými přáteli lidi, kteří by dokázali vypít místo něho bolehlav – a jak by něco takového mohlo dát radost všem?

(s. 112–113)

Nepleť si lásku s vlastnickým pudem, z něhož pochází to nejhorší trápení. Neboť na rozdíl od obecného mínění, z lásky trápení nepochází. Trápení plyne jen z majetnického pudu, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít i pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle to, že nikdy nemůže být podveden. (...) Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.

Vaše láska je založen na nenávisti, neboť se zabydlujete v ženě nebo v muži jakožto své sklizni, a sotva by někdo po té potravě hned zašilhal, začínáte hned nenávidět. Jak psi, obcházíte okolo misky žrádla. A téhle sobecké žravosti říkáte láska. A stejně jako v onom falešném přátelství, i z tohoto svobodného daru lásky začnete ihned dělat služebnost a otroctví, a od první minuty, kdy jste milováni, máte pocit, že trpíte újmu. A abyste zotročili ještě víc, schválně své trápení vystavujete na obdiv. Pravda, vy skutečně trpíte. Mně se však nelíbí právě ten pocit trápení. A co bych v něm měl také obdivovat?

(s. 115–116)

Přátelství poznám podle toho, že nikdy nemůže být zklamáno, a pravou lásku podle toho, že nikdy nemůže utrpět újmu. (!!!)

(s. 116)

Žárlíme pouze na člověka, na jehož místě bychom mohli stát. Který černoch by žárlil na bělocha? Který člověk by doopravdy žárlil na ptáka? Tou žárlivostí, jež plodí nenávist, neboť chce druhého zničit a nastoupit na jeho místo? Tím nechci samozřejmě kritizovat ctižádost, protože ctižádost může být znamením tvůrčí touhy. Kritizuji však tvou žárlivost. Neboť pak spřádáš proti vladaři pletichy, které tě pohltí, a zanedbáš tím tvorbu, která je přeevším nádhernou spoluprácí jednoho skrze druhého.

(s. 124–125)

Říkám ti, je velký omyl nevědět, že přijímat je něco jiného než brát. Přijímat znamená především dar, dar sebe samého. Skoupý není ten, kdo se nechce zničit v samých darech, nýbrž člověk, který neposkytne za svou obětinu světlo své tváře. A skoupá je země, která nezkrásní, když do ní zaseješ zrno.

Kurtizány a opilí vojáci mohou někdy ze sebe vydat světlo.

(s. 127–128)

Řád je znamením života, ne jeho příčinou. (...) Pokud nastolíš život, buduješ řád, ale když nastolíš řád, nastolíš smrt. Řád pro řád je karikatura života.

(s. 130)

A také jsem si všiml, že lidé, vedení něčím jiným než touhou po tom, aby byla věc pěkná, dosáhnou jenom předmětů nabubřelých, hrubých a složitých, i kdyby věnovali práci třeba celé noci. Neboť ve skutečnosti obětovali ty probdělé noci jen vlastní prodejnosti, zkaženosti či marnivosti a tedy sobě samým. (…) Věříš snad, že může vzniknout báseň proto, aby se prodala? Báseň, která se stane předmětem soutěže, přestává být básní. Váza, která se stala předmětem soutěže, přestává být vázou a obrazem božím. Je pouze obrazem tvé vlastní marnivosti a nízkých zálib.

(s. 130–131)

Znovu mi přichází na mysl obraz ušetřeného času. Neboť chci vědět: „Ve jménu čeho?“

(s. 136)

Jen blázen by chtěl oddělovat kulturu od práce. Člověku by se tím zošklivila v první řadě práce, neboť by se stala jen mrtvou částí jeho života, a pak i kultura, neboť by se stala jen ničím nepodloženou hrou a pošetilostí. (…) Ano, viděl jsem také člověka, jak s potěšením odpočívá. Básníka, jak spí pod palmami. Viděl jsem bojovníka, jak popíjí u kurtizán čaj. Tesaře, jak vychutnává na zápraží sladkost večera. A zdáli se být plni radosti. Ale jak jsem ti říkal: to právě proto, že byli unaveni lidmi. Právě že to byl bojovník, kdo naslouchal písním a hleděl na tance. A básník, kdo snil v trávě. A tesař, kdo vdechoval vůni večera. Oni se uskutečnili jinde. Tou významnou částí života zůstávala pro každého z nich práce.

(s. 137)

Ale vezmu tě za ruku a půjdeme spolu. A jak nás náhodně povede krok, staneme náhle na vrcholku kopce. Ať tu pak promluvím jakýmkoli hlasem, vždycky budu říkat jen samozřejmosti, neboť budeš přesvědčen, žes to vymyslel sám. Neboť kopec, který jsem zvolil, vytváří právě takový řád, a ne jiný. Velký obraz se nejeví jakožto obraz. Prostě je. Nebo spíš ty jsi v něm. Jak bys pak mohl proti němu bojovat? Když tě usadím v domě, obýváš prostě dům a z toho hlediska soudíš věci. Když tě postavím do takového úhlu, odkud je žena krásnější a probouzí lásku, pocítíš prostě lásku. Či snad tu lásku odmítneš jen proto, že tě sem náhoda postavila právě v tuto chvíli, a ne jindy? Vždyť někde musíš být! A má tvorba není nic jiného než volba dne a hodiny a nemá smysl se o ni přít. neboť zkrátka je. Ano, té náhodě se klidně můžeš smát. Ale stalo se snad někdy, aby se zamilovaný člověk ubránil lásce prostě tvrzením, že to a to setkání byla jen náhoda a že by ta žena, pro kterou se trápí, mohla být právě tak mrtvá nebo se nenarodit nebo žít někde jinde? Zvolil jsem hodinu a místo a tím jsem stvořil tvou lásku – a ať můj postup tupíš nebo ne, ubránit se už nemůžeš a jsi mým zajatcem.

(s. 143–144)

Já potřebuji především člověka, který je oknem otevřeným k moři, a ne zrcadlem, které mě nudí.

(s. 146)

„Nejsem v první řadě geometr, ale člověk. Člověk, který někdy snívá o geometrii, pokud mu nevládně něco naléhavějšího jako třeba spánek, hlad či láska. Ale dnes, kdy jsem zestárl, máš asi pravdu: už jsem jen geometr.“

(s. 150)

Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí, neboť jsem ji ohradil plotem. Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu? Je-li tu nastoleno násilí cesty, zvětšuje se zároveň tvá svoboda. (…) Kdo se chce v určité hierarchii pozvednout a stát se vnitřně bohatším, ten si bude žádat především omezení. Stáváš se větším především skrze obřad, jemuž jsi podřízen. (…) Smutný je člověk, když slyší vyzvánět zvon, jehož výzva se ho netýká.

(s. 157)

Zjevení boha, který dává věcem jejich barvu. Stačí, když ta jistá žena odejde, a všechno vypadá jinak. Co s denním výdělkem, když už neslouží k tomu, aby byla krásnější? Myslel jsi, že ti ten výdělek pomůže, abys jím cosi zachytil, a náhle není co zachytit. Co se stříbrnou konvicí, když už nepatří k obřadu čaje, který jsi vedle ní popíjel, než jste se milovali? Co s flétnou ze zimostrázu, jež visí na zdi a už jí nebude zpívat? Co s tvýma vlastníma rukama, když už nebudou brát do dlaní její spící tvář? Jsi náhle jako krám plný věcí, které jsou na prodej, protože nenašly v té ženě místo, a tedy ani v tobě. Každá z těch věcí má své označení a čeká, až začne žít. Hodiny dne už také nejsou čekáním na lehký krok a potom na úsměv ve dveřích, na ten medový koláč, který ti láska v tichu uchystala daleko od tebe, a jímž se teď nasytíš. A nejsou ani hodinami loučení, když je třeba odejít. A nejsou ani hodinami spánku, v němž se obnovuje tvá touha.

Už není chrámu, zbyly jen rozvaliny. Už nejsi ani ty. Ale vzdát se nedokážeš, třebaže víš, že jednou zapomeneš a postavíš chrám nový, neboť život už takový je, jednoho dne se znovu chopí oné konvice, onoho koberce z tlusté vlny i ranních, poledních a večerních hodin a znovu dá smysl tvé dřině, a ty budeš opět něčemu blízko či daleko, opět se budeš něčemu přibližovat nebo něčemu vzdalovat, něco ztrácet či nacházet. Neboť teď, kdy život pro tebe není svorníkem klenby, nemáš na světě nic, čemu by ses mohl přibližovat nebo vzdalovat, co bys mohl ztrácet nebo nacházet, prodlužovat nebo odsunovat.

(…)

Právě proto se nechceš vzdát sebe sama, když jsi žil příliš dlouho jednou láskou a jiný smysl už nemáš.

(s. 162–163)

Tobě, sochaři, se vrátí smysl tváře. Tobě, kněže, se vrátí smysl Boha a tobě, milenče, se vrátí smysl lásky a tobě, vojáku na hlídce, se vrátí smysl říše a tobě, člověče, který jsi věren sobě a poklízíš svůj dům, i když je zdánlivě opuštěný, tobě se vrátí to, čím jedině je živo tvé srdce. Nevíš, kdy navštívení přijde, je však třeba, abys věděl, že pouze ono jediné na celém světě tě může naplnit. Proto tě pomocí úmorných hodin učení vytvářím takovým, aby tě jako zázrakem dovedla zapálit báseň, a pomocí obřadů a zvyků říše zase takovým, aby ti říše dolehla k srdci. Neexistuje dar, pokud ho nepřipravíš. A nedojde k navštívení, jestliže není připraven dům, aby je přijal.

Není těžké být věren sobě, když jasně vidíš, komu jsi věrný, já však chci, aby ti byla nepřetržitou výzvou i tvá vzpomínka a aby sis říkal: „Kéž je můj dům navštíven. Vystavěl jsem jej a držím ho v čistotě…“ A právě svým násilím jsem ti v tom nápomocen. Chci, aby knězi obětovali, i když oběti ztratily smysl. Chci, aby sochaři tesali, i když se stane, že o sobě začnou náhle pochybovat. Pod hrozbou smrti žádám od svých hlídek, aby vykonaly těch sto kroků, neboť samy o sobě by jinak zemřely, odpadly by od společenství říše. Svou přísností je zachraňuji.

(s. 177)

Postřehl jsem, že je neplodné sledovat v sousedově říši fakta, stav věcí, instituce, předměty, a jedině plodné že je, sledovat tíhnutí. (…) Toto tíhnutí, jež směřuje k zítřku, poznáš podle jeho nepotlačitelných účinků. Nelze se v něm totiž zmýlit: kde může, všude se ukáže.

(…)

Anebo vězeň, který sedí či leží jako zničený a zbavený vší touhy. Tíhne však ke svobodě. Poznám to tíhnutí z toho, že stačí, abych mu ukázal štěrbinu ve zdi, a hned se zachvěje, ztuhne a je pozornost sama. A vede-li ta škvíra do polí, ukaž mi vězně, který by na ni zapomněl!

Budeš-li však rozvažovat podle svého rozumu, pak na tuto či jinou škvíru zapomeneš, nebo ji přehlédneš, protože budeš myslet na něco jiného. Nebo se rozhodněš pozdě, protože začneš při pohledu na ni zdlouha rozvažovat, zda-li je chytré jí použít, a zedníci ti ji mezitím zazdí. Ale ukaž mi v nádrží prasklinu, aby ji tlačící se voda přehlédla!

(s. 184–186)

A proto když tvoji bozi pohasnou, nejsi už ochoten zemřít. Nebudeš však ani žít. Nejde tu totiž o dvě opačné věci. Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život. Neboť když není nad tebou nic vyššího, nemůže se ti ničeho dostat. Můžeš brát leda od sebe. Co ti však může dát prázdné zrcadlo?

(s. 189)

„Co mi to tu pravíš, geometře! Když matce zemře dítě, může přece pro ně naříkat.“ – „Ano, v tu chvíli, kdy dítě odejde. Stoupá v ní mléko a dítě tu není. Když odejde milovaná žena, tíží tě nežná slova, pro ni uchystaná. A když je tvé panství prodáno a rozptýleno, co si máš počít s láskou k panství? Je to hodina proměny, a ta je vždycky bolestná. Slova však člověka matou a ty se mílíš. Přijde hodina a staré věci zase nabudou smyslu a sice toho, že tě vedly k uskutečnění. Přijde hodina, a ty se budeš cítit obohacen tím, žes kdysi miloval. A to je tesknota a ta je sladká. Přijde hodina, a tvář zestárlé matky získá na jímavosti a v srdci jí bude vše jasnější, i když se neodváží přiznat – protože ona se také bude lekvat slov –, že je jí vzpomínka na dítě sladká. Slyšel jsi někdy nějakou matku říci, že by to dítě byla raději nikdy neměla, nekojila a nehýčkala?“

(s. 195)

„Když hledám, znamená to, že jsem už nalezl, protože duch touží jen potom, co už má. Najít znamená vidět. A jak bych mohl hledat něco, co pro mne dosud nenabylo smyslu? Jak jsem ti říkal, lítost po lásce je pořád ještě láska. Nikdo nemůže trpět touhou po něčem, co dosud nepojal. Ale ve mně jako by byl přesto jakýsi stesk po něčem, co dosud nemělo smysl.“

(s. 196)
ASCII BOTTOM