ASCII TOP

Erich Fromm. Umění milovat.

Praha: Nakladatelství Josefa Šimona, 1996. 126 s.

Všechny tyto typy tělesného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu. Důsledek toho je, že člověk hledá lásku u nové osoby, u nového cizince. Opět se cizinec proměňuje v „důvěrně známého“ člověka, opět zážitek zamilování je povznášející a intenzivní a opět ztrácí více a více na intenzitě, až skončí v přání po novém dobývání, po nové lásce – vždy s iluzí, že nová láska bude jiná než ty předchozí.

(s. 56)

Idea vztahu, který se dá snadno zrušit, není-li úspěšný, je stejně nesprávná jako idea, že vztah nesmí být přerván za žádných okolností.

(s. 59)

Láska jako vzájemné pohlavní ukojení a láska jako „spolupráce kolektivu“ a jako útočistě před samotou jsou dvě „normální“ formy rozkladu lásky v moderní západní společnosti, je to patologie lásky podle společenské šablony.

(s. 92)

Láska je možná jen tehdy, kdy dva lidé navážou styk z centra své existence, tehdy každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato „centrální zkušenost“ je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. Takto prožitá láska je neustálou výzvou; není to klidné útočiště, je to pohyb, růst, společná práce; i to, zda v ní převládá harmonie či spor, radost či smutek, je druhořadé vzhledem k základní skutečnosti, že dva lidé se prožívají z podstaty své existnce, že jsou navzájem jedno tím, že každý z nich před sebou prchá. Je jen jeden důkaz existence lásky: hloubka vztahu a živost a síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává.

(s. 100)

Praxe lásky jako umění vyžaduje kázeň, soustředění, trpělivost a nejvyšší naléhavost. Být citlivý sám k sobě, rozum, pokoru i víru.

(s. 103–125)

Nejdůležitější krok je naučit se být sám se sebou bez čtení, bez poslechu rozhlasu, bez kouření a pití. Vskutku, umět se soustředit znamená umět být sám se sebou – a tato schopnost je jedna z podmínek pro schopnost milovat. Jsem-li připoután k druhému člověku, protože neumím stát na vlastních nohou, on či ona může být pro mě zachráncem života, ale není to milostný vztah. Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat. Kdo se pokusí být sám se sebou, pozná, jak je to těžké.

(s. 107)

Každá činnost, která se provádí soustředěně, člověka vzpružuje (i když pak nastane přirozená a blahodárná únava), kdežto nesoustředěná činnost vyvolává ospalost – a přitom zároveň znesnadňuje usínání na konci dne.

(s. 109)

Je zřejmé, má-li být člověk k sobě citlivý, musí mít před sebou obraz zdravého lidského fungování – a kde má takoví obraz získat, když se s ním nesetkal ani v dětství, ani v pozdějším živote?

(s. 111)
ASCII BOTTOM