ASCII TOP

Haruki Murakami. Kafka na pobřeží.

1. vyd. Praha: Odeon, 2006. 556 s. ISBN 80-207-1226-7.

„Nechci ti do tvýho rozhodnutí moc mluvit, ale bohužel, ať odsud odejdeš, jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho radši moc nečekej, řekl bych.“

(s. 7)

„Na cestách doprovod, v životě cit,“ opakuje si holka pro upamatování. Mít po ruce tužku a papír, tak si to nejspíše na místě poznamená. „Hele, co to vlastně znamená? Neuměl bys to nějak jednoduše vyložit?“

Zamyslím se. Přemýšlení mi chvíli trvá. Ale holka nevypadá, že by jí to nějak vadilo.

„Řekl bych, že to znamená, že je pro lidi důležitý se s někým potkat. Když to řeknu fakt jednoduše,“ odpovídám.

(s. 28)

„Však víš, co se říká: Dva o sebe rukávem zavadí – ...“

„...mnohých životů naplnění,“ doplním ji.

„Aha,“ povídá ona. „A co to znamená?“

„Karmu z předchozích životů – že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou náhodou.“

(s. 40)

„Tak nebo tak, chtěl jsem jen říct, že pro člověka je hrozně težké žít sám.“

(s. 48)

„Lidé spoustu věcí pochopí, až když je pozdě.“

(s. 50)

„Ale prosímtě, jen neudělej žádný ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě není absolutní.“

(s. 106)

„Zavírání očí naprosto nic nespraví. Když nad něčím zavřeme oči, neznamená to, že to zmizelo. Právě naopak, jakmile oči zase otevřeme, všechno je ještě mnohem horší.“

(s. 172)

„Když už jsme u těch paradoxů,“ řekně pan Óšima, jako by si na něco vzpoměl. „Když jsem tě poprvé uviděl, měl jsem pocit, že něco ze všech sil hledáš, a zároveň se tomu zoufale snažíš vyhnout. Člověk z tebe má takový dojem.“

(...)

„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.“

(s. 181)

„Víš, ono je nakonec úplně jedno, jesli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota“

(...)

„Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém. Toho jediného se na světě doopravdy bojím.“

(s. 213–214)

„Na tom, jaký máte íkvé vůbec nezáleží. Záleží akorát na jediným: jestli se umíte dívat kolem sebe.“

(s. 222)

Ocitl ses v doopravdu podivné situaci. Zamilovaný do podoby dívky, která už není, žárlíš na dávno zemřelého mladíka. A přesto je to všechno mnohem opravdovější a bolí to mnohem víc, než jakýkoli jiný cit, cos do té chvíle reálně prožil. Navíc je to úplně bezvýchodné. Není šance, že se ti podaří najít východisko. Zabloudils v labyrintu času. A ten největší problém je, že odtud ani nechceš hledat cestu ven. Viď?

(s. 284–285)

„Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě. Vesmír, to je chlapče jeden velký Black Cat Epxress.“

(s. 337)

„V životě se přihodí plno věcí, na které by člověk nikdy nepomyslel,“ povídá slečna Saeki.

(s. 341)

„Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přeci normální.“

(s. 348)

„Ony lidem většinou mnohem víc vyhovují takové symboly svodoby, jako je ten tvůj batoh, než svoboda samotná.“

(...)

„Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to jen třeba nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu.“

(s. 370)

„Vono by ani nebylo dobře, kdyby všichni lidi byli hrdinové nebo geniální. Někdo holt musí dávat pořád pozor a zařizovat praktický věci.“

(s. 383)

„Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přicházel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žit aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak ale jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, že jen tím, že žije. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světě, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takhle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Něšlo by to nějak zastavit nebo změnit?“

(s. 384–385)

Slečna Saeki dokázala projít vším možným – někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spoustu citových zkušeností, které tobě zatím úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky.

(s. 415)

Nemáš jasno v ničem, ani jestli vlastně ženské mají sexusální touhy, nebo ne. Když se to vezme teoreticky, tak je samozřejmě mít musí. To je jasné i tobě. Nemáš ale nejmenší tušení, jak tyhle záležitosti fungují v praxi ani jaký je to asi pocit. S tvým vlastním chtíčem to je snadné. Jednoduché až k pláči.

(s. 415–416)

„Nakara prosím žil dlouho. Ale jak už vám prve řekl, nemá vůbec řádné vzpomínky. Proto ani dobře netuší, jaké to přesně je, když jsou něco, jak račte říkat, ‚muka k nesnesení‘. Myslí si ale, že ať už to bylo k nesnesení sebevíc, svych vzpomínek jste se přitom vzdávat nechtěla, viďte?“

„Ano,“ řekla slešna Saeki. „To máte pravdu. Ať by byly sebetíživější, já se jich co živa nevzdám. Byly tím jediným, co dávalo mému životu smysl, jediným důkazem, že jsem žila.“

(s. 461)

Potřeboval jsem ji, napadlo pana Óšimu. Možná proto, abych zaplnil nějakou prázdnotu v sobě samém. I když jsem sám její prázdnotu zaplnit nedokázal. Až do svého konce s ní zůstala úplně sama.

(s. 466)

„Zranilo tě to a poznamenalo opravdu hluboce a ty rány si už možná poneseš napořád. V tomhle jsi měl doopravdy smůlu. Ale stejně uvažuj radši takhle: pořád ještě se můžeš uzdravit. Máš život před sebou, máš kuráž, neschází ti pružnost a flexibilita. Můžeš svoje rány zacelit, zvednout hlavu vzhůru a jít dál. To ona už nemůže.“

(...)

„Co se jednou stalo, stalo se,“ pokračuje Kluk, co se mu říká Vrána. „Zpátky už to nikdo nevrátí. Ona tě tehdy nemusela opustit, tys nemusel osamět. Jenže věci, co se už událi, jsou jako talíře, co někdo rozbil na prach. Už nikdy nebudou jako dřív, ať s nima uděláš, co chceš. Nemyslíš?“

Kývám. Už nikdy to nebude jako dřív, ať budu provádět co chci.

(s. 471)

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abych se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

(s. 545)

„Všichni potřebujeme někam patřit. Více nebo méně.“

(s. 545)
ASCII BOTTOM