ASCII TOP

Hermann Hesse. Hra se skleněnými perlami.

1. vyd. Praha: Volvox Globator, 1996. 372 s. ISBN 80-85769-91-3.

„Copak si snů máme všímat?“ zeptal se Josef. „Dají se vyložit?“ Mistr se mu podíval do očí a krátce řekl: „Všeho je třeba si všímat, neboť všechno se dá vyložit.“

(s. 54)

„Kdyby se tak člověk mohl stát vědoucím!“ zvolal Knecht. „Kdyby tak bylo nějaké učení, něco, v co by se dalo věřit! Všechno si vzájemně odporuje, všechno se míjí, nikde není jistota. Všecko se dá vyložit takovýmhle způsobem a dá se vyložit zas i obráceně. Celé dějiny světa se dají vyložit jako vývoj a pokrok a stejně tak je možné v nich vidět nic než úpadek a nesmysl. Copak neexistuje žádná pravda? Neexistuje žádná ryzí a platná nauka?“

Ještě nikdo ho Mistr neslyšel mluvit tak prudce. Popošli kousek cesty, pak řekl: „Pravda existuje, můj milý! Ale ‚nauka‘, po které toužíš, absolutní, dokonalá a ta jediná moudrá, ta neexistuje. Také po žádné takové dokonalé nauce vůbec neprahni, příteli, nýbrž po zdokonalování sebe sama. Božství je v tobě, ne v pojmech a knihách. Pravda se žije, ta se nepřednáší.“

(s. 56)

„Měl jsem tehdy ctižádost vypracovat dějiny sonáty z nových hledisek, jenže do toho přišla doba kdy jsem nejenom už vůbec nedokázal pokračovat, nýbrž stále víc začínal pochybovat, má-li všecko to hudební a historické bádání vůbec nějakou hodnotu, zda to vůbec to vůbec je něco více než prázdné hraní pro zahálčivé lidi a klamná, duchovně umělecká náhražka pravého, žitého života. Prostě jsem musel prodělat jednu z krizí, kdy veškeré studium, všechno duchovní snažení a vůbec všechen duch nám připadají pochybné a bez hodnoty a my máme sklon závidět každému sedlákovi, jak si tak pěkně oře, a kdekteré dvojici zamilovaných čí každému ptáku, co zpívá na stromě, každému cvrčkovi v trávě, neboť se nám zdá, že oni jsou živi tak přirozeně, plně a šťastně, jenomže my zas zhola nic nevíme o jejich nouzi, o tvrdostech nebezpečích a trápení jejich života. Zkrátka jsem plně vypadl z rovnováhy, nebyl to pěkný stav, dokonce se sotva dal vydržet. Vymýšlel jsem si nejroztodivnější možnosti jak uprchnout a osvobodit se…“

„Právě když se člověk dostane do nesnází a sejde z cesty a co nejnutněji by potřeboval korekturu, právě tehdy člověk má ten největší odpor k tomu se na normální cestu vrátit a podrobit se normální korektuře.“

„Čím víc sami po sobě žádáme anebo čím víc od nás vyžaduje náš daný úkol, tím víc jsme odkázáni na zdroj síli v meditaci, na stále obnovované smíření ducha a duše. A také – mohl bych uvést ještě řadu příkladů – čím intenzivněji nás nějaký úkol zaměstnává, jednou vzrušuje a vystupňovává, jindy unavuje a stísňuje, tím snáze se může stát, že onen zdroj začneme zanedbávat jako člověk, když je zarytý do nějaké duchovní práce, snadno mívá sklon zanedbávat tělo a péči o ně. Opravdu velcí muži světových dějin všichni buď uměli meditovat či nevědomky znali cestu tam, kam nás meditace vede. Ostatní, i ti nejtalentovanější a nejsilnější, všichni nakonec ztroskotali a podlehli, protože jejich úkol či jejich ctižádostivý sen je tak opanoval, tak se jich zmocnil, až jím byli přímo posedlí a ztratili schopnost uvolnit se a distancovat se od aktuálních věcí. Je to neúprosná pravda. Jak je neúprosná, to člověk uvidí až když cestu jednou ztratí.“

(s. 67–69)

„Hermistr či učitel, který by se v první řadě staral o to, aby byl co nejblíž i ‚nejvnitřnějšímu smyslu‘, to by byl velice špatný učitel. Já například, otevřeně to přiznávám, jsem svým žákům po celý život nikdy neřekl o ‚smyslu‘ hudby ani slova; existuje-li nějaký, pak mě k tomu nepotřebuje. Naproti tomu jsem kladl velký důraz na to, aby moji žáci pěkne přesně odpočítávali své osminy a šestnáctiny. Ať uz z tebe bude učitel, učenec či hudebník, měj si ke ‚smyslu‘ úctu, ale nepokládej ho za něco, čemu se dá naučit. S vůlí naučit ‚smyslu‘ kdysi filozofové dějin zničili polovinu světové historie. I kdybych měl třeba žáky uvádět do Homéra či řeckých tragiků, nepokoušel bych se sugerovat jim básnickou tvorbu jako formu projevu božství, nýbrž bych se snažil jim básnictví zpřístupnit na základě přesné znalosti jeho jazykových a metrických prostředků. Věcí učitele a učence je je zkoumat prostředky a pěstovat tradici, uchovávat čistotu metod, a ne vzbuzovat a urychlovat ony už nevyslovitelné prožitky, jež jsou vyhrazeny vyvoleným – často jsou to i poražení a oběti.“

(s. 81–82)

„Jistěže se do dějin má vnášet pořádek,“ hřměl Jakobus. „Každá věda, vedle dalšího, je pořádání, zjednodušování, snaha, aby to, co je nestravitelné, mohl duch strávit. Máme za to, že jsme v dějinách poznali určité zákony, a pokoušíme se brát na ně při poznávání historické pravdy zřetel. Asi tak, jako když anatom při pitvě rozebírá tělo a neocitá se před samými naprosto novými nálezy, nýbrž výskyt světa orgánů a svalů, vazů a kostí pod pokožkou mu potvrzuje schéma, které si sám nese s sebou. Vidí-li však anatom už jen schéma a zanedbává jedinečnou, individuální skutečnost svého objektu, pak je z něho Kastálec, provozuje Perlohru, provozuje matematiku na nejnevhodnějším předmetu. Kdo uvažuje o dějinách, ať si pro mě za mě v sobě nosí tu nejdojemnější víru v pořádající moc našeho ducha i našich metod, ale kromě toho a navzdory tomu ať má respekt před nepochopitelnou pravdou, skutečností, jedinečností dění. Zabývat se dějinami znamená: vydat se chaosu, a přesto uchovat víru v řád a smysl.“

(s. 111)

Onen nesmyslně smysluplný koloběh Mistra i žáka, ona snaha moudrosti o mládí a mládí o moudrost, tato nekonečná, vzlatná hra je symbol Kastálie, ba symbol života vůbec, který, rozštěpen na stáří a mládí, na den a noc, na jing a jang, proudí bez konce.

(s. 144–145)

(Mistr meditačního umění Alexander) Ten usiloval o to, aby Knecht, pracující až po krajní vypětí, třikrát denně absolvoval „malé“ či „krátké“ cvičení a aby co nejpřesněji dodržoval průběh každého cvičení i jeho průběh v minutách.

(s. 149)

„Ano, Kastálie a Hra se skleněnými perlami jsou skvělé věci, něco téměř dokonalého. Jenže jsou takové možná až příliš, jsou příliš krásné; jsou natolik krásné, až se na ně nelze dívat, aniž by se člověk o ně nestrachoval. Není příjemné pomyšlení, že jednou jako všechno zaniknout. A přesto na to člověk musí myslet.“

(s. 173)

Často cítil palčivou touhu po světě, po lidech, po naivním životě – pokud to všechno tam v neznámém světě ještě existuje. Něco z té touhy a tohoto pocitu prázdna, života v příliš řídkém vzduchu tu a tam přece pocítila většina z nás.

(s. 181)

„Neexistuje,“ řekl jednou, „žádný ušlechtilý a vyšší život bez vědomí o existenci ďáblů a démonů a bez neustálého boje proti nim.“

(s. 187)

„S tou nemožností porozumět to snad nebude tak zlé. Jistě, dva národy a dva jazyky si nikdy nebudou moci tak porozumět a tak se intimně sdílet jako dva jednotlivci, kteří náleží k témuž národu a jazyku. To však není důvodem se dorozumění a sdílení vzdát. I mezi příslušníky téhož národa a jazyka stojí meze, které zabraňují úplnému sdílení a úplnému vzájemnému porozumění, přehrady vzdělání, výchovy, nadání, individuality. Dá se tvrdit, že každý člověk si v zásadě může pohovořit s kterýmkoli druhým člověkem na Zemi, a je možné tvrzení, že naprosto neexistují na světě dva lidé, mezi nimiž je možné ryzí, plné, intimní sdílení a dorozumění – jedno tvrzení je stejně pravdivé jako to druhé. Je to jin a jang, den a noc, oba mají pravdu, jedno i druhé je třeba čas od času připomenout.“

(s. 193)

Bylo by to bývalo přespříliš proti jeho povaze ponechávat přítele až do poslední chvíle ve slepotě a do jisté míry za jeho zády kout plány a chystat kroky, jejichž následky bude i ten druhý muset rozněž snést. Pokud možno z něho stejně jako z Plinia chtěl učinit nejen zasvěcenou osobu, nýbrž opravdového či aspoň domnělého pomocníka a spoluviníka, neboť aktivita napomáhá k tomu, aby se každá situace dala snášet snáz.

(s. 219)

„Všechno se dá pochopit, postavíme-li to do správného světla.“

(s. 223)

Tak jako zvadne každý květ a všechna mladistvost
ustoupí stáří, tak kvete každý supeň žití
i všechna moudrost, také každná ctnost
nikoli věčne, vždy jen ve svůj čas.
Při každé výzvě života pak srdce musí býti
ochotno loučit se, odejít a opět začít znova,
vzmužit se, netruchlit a zas
do nových a jiných vazeb jít.
Vždyť každý počátek své kouzlo v sobě chová
a to nás chrání a pomáhá nám žít.

(s. 294–295)

Zkoumavý duchovní člověk nesmí ztratit lásku, musí přáním a pošetilostem lidí vycházet vstříc bez pýchy, avšak se jimi nesmí dát ovládnout; od mudrce k šarlatánovi, od kněze ke kejklíři, od pomáhajícího bratra k lenošnému příživníkovi je to vždy jen krůček a lidé vpodstatě daleko raději zaplatí šejdíři a dají se zneužívat kdejakým jarmarečníkem, než aby zadarmo přijali nezištně poskytnutou pomoc. Neradi platili důverou a láskou, nýbrž spíše penězi a zbožím. Navzájem se podváděli a očekávali, že i sami budou podvedeni.

(s. 311–312)

V dějinách mnoha národů jsou známa období, kdy při hlubokém narušení duchovních pořádků došlo přímo k nájezdu pouhých talentů do vedení obcí, škol a akademií, celých států, a kdy ve všech úřadech seděli vysoce talentovaní lidé a všichni chtěli vládnout a přitom neuměli sloužit.

(s. 316)

Aby někdo pocítil potřebu vykoupení a spásonosné víry, aby se vzdal radosti z moudrosti a harmonie svého myšlení a vzal na sebe tu velikou odvahu k víře v zázrak vykoupení, musí se nejprve cítit pěkně zle, musí zažít strádání a zklamání, hořkost a zoufalství, musí se v tom topit až po krk.

(s. 342)

Zoufalství na nás Bůh nesesílá, aby nás usmrtil, on nám je posílá, aby v nás vzbudil nový život.

(s. 347)

Takové to je, soustředí-li člověk veškerou svou schopnost milovat na jediný předmět; s jeho ztrátou se pro něj všechno zhroutí a on stojí zubožený mezi troskami.

(s. 354)

Meditace a moudrost jsou dobré, ušlechtilé věci, ale zjevně se jim daří jen stranou, na okraji života, a kdo pluje v proudu života a bojuje s jeho vlnami, jeho skutky a utrpení nemají s moudrostí nic společného, ty prostě vyplinou sami od sebe, je to osud, musí se stát a vytrpět.

(s. 365–366)
ASCII BOTTOM