ASCII TOP

Hermann Hesse. Siddhártha.

1. vyd. Praha: Argo, 2003. 137 s. ISBN 80-7203-531-2.

„Co je pohroužení? Co je opuštění těla? Co jsou posty? Co je zadržování dechu? Je to únik před sebou samým, je to krátký únik ze zakletí do vlastního já, je to krátké otupené vůči bolesti a nesmyslnosti života. Tentýž únik, totéž krátké otupení najde honák dobytka v hospodě, když vypije několik misek rýžového vína nebo kvašeného kokosového mléka. Nevnímá pak sám sebe, necítí bolesti života, najde krátké otupení, Dřímaje nad svou miskou rýžového vína najde totéž, co najdou Siddhártka a Góvinda, když vystoupí po dlouhých cvičeních ze svého těla a prodlévají mimo své já. Tak je to, Góvindo.“

(s. 21)

„Moudrý jsi, ó šramano,“ promluvil ctihodný, „moudře dokážeš mluvit, příteli. Vyvaruj se přílišné moudrosti!“

(s. 37)

Když Siddhártha opustil háj, v němž zůstal Buddha, dokonalý, v němž zůstal Góvinda, tu pocítil, že v tomto háji zůstal i jeho dosavadní život a oddělil se od něho. O tomto pocitu, který jej zcela naplňoval, přemýšlel, když se pomalu vzdaloval. Přemýšlel o něm hluboce, spouštěl se až na dno tohoto pocitu jako do hluboké vody, až tam, kde leží příčiny, neboť právě v poznání příčin, jak se mu zdálo, spočívá myšlení, a jenom tak se stávají z pocitů poznatky a neztrácejí se, nýbrž se dostávají k podstatě a začínají vyzařovat to, co obsahují.

(s. 38)

„Pohleď, Kamalo, když hodíš kámen do vody, spěchá nejkratší cestou ke dnu. Tak je tomu, když Siddhártha má nějaký cil, nějaký záměr. Siddhártha nic nečiní, čeká, myslí, postí se, ale prochází věcmi světa jako kámen skrze vodu, aniž co dělá, aniž se pohne; je přitahován, nechává se padnout. Jeho cíl jej přitahuje, protože nevpouští do své duše nic, co by se mohlo cíli protivit. To je to, čemu se Siddhártha naučil u šramanů, to je to, co pošetilí nazývají kouzlem a o čem si myslí, že je způsobeno démony. Nic není způsobeno démony, žádní démoni nejsou. Každý může čarovat, každý může dosáhnout svých cílů, umí-li myslet, umí-li čekat, umí-li se postit.“

(s. 60–61)

Ach, nebylo snad všechno utrpení čas, nebylo všechno sebetrýznění a strachování čas, nebylo všechno obtížné, všechno nepřátelské ve světě pryč a překonáno, jakmile byl překonán čas, jakmile bylo možno čas odmyslet?

(s. 99–100)

„Když někdo hledá,“ řekl Siddhártha, „snadno se stane, že jeho zraky vidí jen tu věc, kterou hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen na to hledané, protože má jeden cíl, protože je tímto cílem posedlý. Hledat znamená mít cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty, ctihodný, jsi možná skutečně hledač, protože pospíchaje za svým cílem nevidíš mnohé, co ti leží před očima.“

(s. 127)

„Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství.“ (…) „Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se jí nelze. To bylo to, co jsem už jako mladík vícekrát tučil, co mne odpuzovalo od učitelů.“

(s. 129)
ASCII BOTTOM