ASCII TOP

James Joyce. Odysseus (svazek první).

Praha: Václav Petr, 1930. 295 s.

Člověk ho nikdy nevidí oblečeného za hasiče nebo policajta. Za zednáře ano.

(s. 104)

Namačkáni v tomhle kočáru. Snad by se jí to nelíbilo, kdybych tak k ní přišel a předem se neohlásil. S ženskými musí člověk být opatrný. Přistihnout je jednou s kalhotami dole. Navždy u nich rozlitý ocet. Patnáct let.

(s. 142)

Bloom vážně přikývl že ano a podíval se do jeho živých, podlitých očí. Tajemné oči, tajemné zkoumavé oči. Zednář, myslím, ale nevím jistě. Zase vedle něho. My jsme poslední. Pod jednou pokličkou. Doufám, že řekne něco jiného.

(s. 149)

Povím vám to. Byl to nejskvělejší výkon žurnalistický dosud známý. Bylo to v jednaosumdesátém, šestého května v době Nepřemožitelných, vražda ve Phoenix parku, tuším jste ještě nebyl na světě. Ukáži vám to. (pozn.: tutéž dobu také vražda ve Phoenix Parku, viz. tisk 7.8.2009)

(s. 187)

Ostnatý drát prý vynalezla jeptiška.

(s. 211)

Má punčochy nad kotníky shrnuté. Protiví se mi to: tak nechutné. Ti literární éteričtí lidé jsou všichni. Sniví, mrační, symboliští estétovo to jsou. Nic bych se nedivil, kdyby to byla právě taková strava (ořechiáni, ovociáni), jež plodí podobné mozkové vlny, poetičnost. Na příklad některý strážník, který vypocuje do košile svou irskou dušenou; z toho by člověk nevymačkal ani řádky poezie. Ani nevědí, co to je poesie. Musí být v určité náladě.

(s. 226)

Smutné pijanské oči. Oči větší než hlad. Jsem také takový? Vidět sebe, jak nás vidí druzí.

(s. 230)

„Je v cechu,“ řekl.

„Ale nepovídejte,“ řekl Davy Byrne.

„Docela určitě,“ řekl Nosey Flynn. „Starobylý, svobodný a uznávaný řád. Světlo, život a láska, laudon. Ti mu pomohli na nohy. Povídal mi jeden, hm, raději neřeknu, kdo.“

„Je to jisté?“

„Ó, je to správný řád,“ řekl Nosey Flynn. „Ti nenechají člověka na holičkách, když na něho trhnou zlé časy. Znal jsem jednoho, který se tam chtěl dostat, ale oni jsou jako na dva západy, hrome. Správně udělali, laudon, že do něho nepřijímají ženy.“

Davy Byrne se usmál zívl přikývl, vše jedním vrzem.

„Iiiiiichaaaaaach!“

„Jednou jedna ženská,“ pravil Nosey Flynn, „se schovala do hodin, aby vyšťourala, co tam tropí. Ale oni ji hrome vyčenichali a na místě ji přijali pod přísahou za zednářského mistra. Byla to jedna z lóže Saint Legers v Doneraile.“

Davy Byrne, nasycen po zívnutí, pravil očima opláknutýma slzami.

(…)

(s. 242)

Že prý člověk necítí chuť vína, když zavře oči nebo má rýmu. Také z kouření po tmě prý není požitek. A s ženskou například. Ještě nestydatější, když nevidí.

(s. 247–248)

Sir Frederic Falkiner jde do zednářského domu.

(s. 248)

Geniální člověk nemůže udělati chybu. Jeho chyby jsou vědomé a branami objevů.

(s. 259)

Tuto vzpomínku, Venuši a Adonice, měla každá milenka v Londýně ležeti v své ložnici. Je zlá žena (Kateřina) nehezká? Hortensio ji nazývá mladou a krásnou. Myslíte, že spisovatel Antonia a Kleopatry, vášnivý poutník, měl na očích vlčí mlhu, aby si vybral nejošklivější běhnu z celého Warwickshirska, jež by sdílela jeho lože? Dobře: odešel od ní a pronikl do světa mužů. Avšak jeho chlapecké ženy jsou ženy, jaké si představuje chlapec. Jejich život, myšlenky, mluva, jim byly propůjčeny mužskými. Vybral si špatně? Mně se zdá, že byl vybrán. Jiné mají sice také svou vůli, Anna dovedla prosadit svou. Při pěti ranách, vina byla na ní. Ona ho opředla svým kouzlem. Líbezná a šestadvacetiletá. Šedooká bohyně, která se sklání nad chlapcem Adonisem, ponižuje se, aby zvítězila, jako předmluvu k vášnivému činu, jest smělá holka stratfordská, která si v obilném lánu povalila na zem milenci, jenž byl mladší než ona.

A kdy dojde na mne? Kdy?

Jdi mně!

(s. 260)

Jogínská kouzelná skříňka u Dawsona. Isis závoje zbavená. Jejich pálijskou knihu, kterou jsme se pokusili zarazit do zastavárny. Se skříženýma nohama pod okrovým slunečníkem trůní jako logos Aztéků, fungující v astrálních rovinách, jejich nadduše, mahamahatma. Věrní hermetisté očekávají osvícení, jsouce zralí státi se cheely, koldokolakolem něho. Louis H. Victory. T. Caulfield Irwin. Lotosové ženy skýtají pastvu jejich zrakům, jejich pineální žlázy planou. Naplněn svým bohem trůní Buddhi pod svým platanem. Hltatel duší, pohlcovatel. Ženských duší, mužských duší, nůší duší. Pohlcovány s kvílivými křikikřiky, rozvířené, vířící, kvílí.

(s. 261)

„Máme jeden výrok Goethův, který pan Magee rád cituje. Střez se toho, po čem toužíš v mládí, neboť se ti to splní ve středních letech života.“

(s. 267)

„Dnes bychom ovšem nedali dohromady nordickou sagu s výňatkem z románu George Mereditha. Que voulez-vous? jak by řekl Moore. Čechy klade na mořský břeh a jeho Odysseus cituje Aristotela.“

(s. 288)
ASCII BOTTOM