ASCII TOP

Jan Pelc. a bude hůř.

Praha: Maťa, 1996. 395 s. ISBN 80-86013-07-3.

Na každém člověku je něco krásného, zajímavého nebo pozoruhodného. Jsme ale bohužel příliš mazaní, nebo lhostejní, abychom to objevovali. – Jan Hanč

Mrtvé oko televize a studené plátno, na němž se odehrávají příběhy, které bychom rádi prožili, kdybychom neměli strach. Sledujeme je, sníme, ale potajmu se díváme na hodinky: ještě deset minut, pak musíme jít. Spěcháme, abychom potkali bohyni na litru, spěcháme do práce, do postele, do kina, vždycky a všude spěcháme. Stíháme, co chceme. A neuvědomujeme si, že každé stihnutí něčeho, každý pohyb ručičky, který nervózně pozorujeme na nádraží, nás odsunuje blíž k smrti. Čím víc se toho snažím stihnout, tím blíž jsem smrti.

“Sen bon, nes pa?” Pěkný, není-liž pravda?

Nad námi spěchají kroky lidí odnikud nikam ve věčném zbytečném fofru. A já pochopil. V tom to je. Ležat na pláži hodiny a dívat se do moře. Pak teprve človek pozná, pochopí jeho krásu, krásu života, který nic nemusí, nikam se nežene. To je smyslživota. Klid, dívat se, pohoda nad lahvinkou. Saju všechny moje omyly a zbytečné snahy. Tady, právě tady na pláži, z úst orvaného a špinavého klošára promluvil život. Takhle a pro to chci žít.

“Vuj, se bon,” říkám mu a v kapse muchlám jízdenku. Vím, že kdybych do té Paříže jel, byl bych nepředstavitelně velkej vůl.

ASCII BOTTOM