ASCII TOP

Ján Praško. Asertivita v partnerství.

1. vyd. Praha: Grada, 2005. 235 s. ISBN 80-247-1246-6.

Mýty o lásce:
– Když se máme rádi, problémy nebudou existovat.
– Člověk, který miluje, intuitivně vycítí, co ten druhý potřebuje.

Vztah by neměl být doplňkem sebevědomí.

Jde predevším o práci na sobě – učení se, jak s druhým být, vyjít mu vstříc, porozumět tomu, co potřebuje, najít kompromis. Člověk musí unést odmítnutí i kritiku, někdy nezájem, spory, pocit křivdy. Zažijeme rozčarování ze zklamaných ideálu, zjistíme, že partner je poněkud jiný, než jsme ho slepě vnímali v době největši zamilovanosti.

I o sobě v průběhu partnerského vztahu zjistíme řadu problémových věcí. Některé budeme moci změnit, některé jen velmi obtížne. To vše je normální a patří ke každému vztahu. Lze se tím propracovat. Určite to nebude pohodlné a často spojené s pocity opačnými, než je štestí .Pocity štestí nejsou zdaleko to nejdůležitější, o co v partneském vztahu jde. Manželství tu není proto, aby nás každou chvíli uspokojovalo. Pokud na tom trváme, nezbude než trpět, nebo ze vztahu odejít.

(s. 109)

“Ja dělám svou věc a ty děláš svou věc,
Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ,
a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých.
Ty jsi ty a já jsem já.
Najdeme-li se náhodou vzájemně, je to krásné.
Nenajdeme-li se, nedá se nic dělat.”
(Frederick Peris)

(s. 115)

Většina partnerských konfliktů se zakládá na nedorozumění. Svého partnera a jeho chování často neposuzujeme objektivně. Naše vnímání druhého je totiž ovlivněno celou řadou faktorů: závisí na našich představách o partnerství, zkušenostech s lidmi, na očekávání, které směrem k partnerovi máme, na momentální náladě, na našem vztahu k sobě a dalších faktorech.

(s. 115)

Zdá se však, že partnerský vztah není dobrý tím, jak intenzivně prožíváme období počáteční zamilovanosti (i když je zamilovanost ve vztahu důležitá a neměla by se podceňovat jen jako nějaká chemická nerovnováha a poblouznění), ale jeho „pravá“ kvalita se začne projevovat v době, kdy procházíme odbobím rozčarování. Tehdy je totiž šance postupně se propracovat od zamilovanosti k lásce. To však vyžaduje pomerně náročnou vnitřní práci. Práci unést zklamání ze ztráty iluze, práci postupně objevovat a přijmout druhého takového, jakým doopravdy je, najít si k němu toleranci, přistoupit na kompromisi ve vztahu. Nechtít jej ovládat, ale ani se nenehcat ovládat. Intenzivní zamilovanost se pak postupně může proměnit ve zrály láskyplný vztah – jemný a diferencovaný cit lásky, který má v sobě pocit jednoty, tak pocit laskavého respektu k odlišnosti, velký kus přátelství i potřebu se stále navzájem objevovat. Cítíme, jak je druhý odlišny od nás, a i přesto, nebo právě za tuto odlišnost, ho milujeme.

Čím jsou lidé zralejší sami o sobě, tím je pravděpodobnější, že dokážou projít tímto procesem, od počáteční iluze jednoty až po zralý láskyplný vztah. Lidé, kteří inlkinují k závislosti na druhém, dostatečně zralí na trvalí partnerský vztah nejsou.

(smysl života musíme najít sami v sobě, ne v druhých, ale skrze druhé se k němu můžeme dopracovat)

(s. 119)

„Úplnou osobnost“ si musíme vytvořit sami.

(s. 120)

Jaké jsou vlastně požadavky dospělosti?
– dokázat se přiměřeně pžijímat a mít základní sebevědomí, umět si cenit svých předností a dovedností a používat je,
– mít v životě pocit smyslu i sám bez partnera,
– dokázat žít podle určitého řádu,
– mít dostatek odvahy a samostatnosti v mezilidských vztazích
– mít odvahu k opravdovosti
– neopomíjet své pocity, postoje a nadáni, stějne tak si cenit pocitu, myšlenek a postojů partnera,
– respektovat odlišnost druhého,
– umět se vcítit do potřeb druhého,
– umět říct ne,
– nebát se zodpovědnosti a dotahovat věci do konce, cítit a chovat se morálně
– být dostatečně svobodný a nezávislý na vůli druhých a těšit se ze svobody a nezávislosti druhých,
– dokázat otevřeně sdělovat své pocity a potřeby,
– být aktivní, iniciativní a dokázat se samostatně rozhodovat,
– umět navazovat citový vztah s druhým člověkem,
– umět odpouštět sobě i druhým, být tolerantní a laskavý k nedostatkům i projevům nedokonalosti,
– umět se vzdát toho, co není dosažitelné,
– mít dostatek pozitivních snů,
– prožívat sexualitu a umět jí najít prostor i hranice.

(s. 122–123)

Partner je tady na světě hlavně kvůli sobě. To, že do jeho světa patříme, neznamená, že ho celý zakrýváme. Jsme jeho součastí, stejně jako on je součástí našeho světa. Tyto dva světy mají průnik, ale nemohou být tímtéž. V jeho světě, podobně jako v našem, jsou i jiné vztahy a cíle, jiné cesty k naplňování životního smyslu. Průnik je krásny, v něm zažíváme to společné, ale odlišnost umožňuje úctu, respekt, ale take lásku – překračujeme svoje potřeby a milujeme partnera jako skutečného svébytného člověka.

(s. 125)

Kvalitní vztah se projevuje také tím, že si oba partneři zachovávají svoji individualitu a svůj vlastní čas a prostor… Základním předpokladem lásky je svoboda…

Řada partnerů si však svobodu navzájem dopřát nedovede. Žárlí na přátele i příbuzné svého partnera, na jeho záliby, koníčky. Chtěji, aby veškerý vztah trávil jen s nimi, aby stále myslel jenom na ně, neuznávají jeho teritorium (čtou jeho dopisy, lezou mu do kapes, skříně, nosí jeho oblečení apod.). Zjednodušeně ho chtěji vlastnit. Proto kontrolují vše, co s ním souvisí a co dělá. Obávají se, že pokud mu poskytnou dost samostatnosti, určitě si najde někoho a opustí je. Nebo jsou presvedčeni, že samostatná aktivita druhého rovnou znamená nedostatek zájmu o ně a lásky.

Ale i svoboda má své hranice. Partnerský vztah znamené rovněž závazek. Rovnováha mezi svobodou a závazkem je nejvetším uměním dobrého partnerského vztahu. Umožňuje jak rozvoj individualit obou partnerů, tak prohlubování vztahu mezi nimi. Proto je důležité vnímat, jak projevy naší svobody působí na partnera.

(s. 128–129)

…zájem jednoho o druhého, tak intenzivní dříve, se vytratil. Dan se snažil chlácholit – láska nemůže být pořád stejně intenzivní, je to pochopitelné. Přesto však toužil s Janou prožívat znovu to, co bylo předtím. Věděl, že v hloubi duše ji stále miluje. Paradoxně možná dnes ještě více než v minulosti. Chyběla mu její přítomnost. Být někdy jen spolu, bez divadel, kin, výstav, bez přátel. I bez dětí. Uvědomil si, že bude muset ubrat ze svého kolotoče, aby měl čas s ní jen pobýt a mluvit, ptát se jí na názory a prožitky, diskutovat. Musí jí to navenek všechno říci a probrat s ní, co prožíva ona. Jinak cítil, že hrozí, že sice budou žít navenej naplno, ale spíše vedle sebe než spolu. Jako dva kamarádi, kteří o sobš sice vědí, ale moc se nepotřebují.

Vztak mezi patrnery potřebuje hranice. Zevnitř i zvenku.

… Nadměrná zaneprázdněnost aktivitami i vztahy mimo partnerství jinak může začít oslabovat i původně velmi silné pouto mezi patrnery. Partneři intenzivně žijí mimo vztah a s překvapením zjistí, že se už moc nepotřebují.

(s. 131)

Pro označení lásky existují v řectině tři výrazy: Eros, Philos a Agapos.

Eros je bouřlivý cit mezi dvěma lidmi, je prožíván jako touha po blízkosti druhého. Často však také jako potřeba ho vlastnit a mít k dispozici. Může však přerůst ve zralejši formu lásky, kdy láska narůsta a získává na kvalitě a oba partneři pociťují, že něco budují. Ale může také ukázat svoji horší tvář, kdy jeden nebo oba začnou mít pocit, že je láska o něco okrádá. Pak vyrůsta snadno závislost, žárlivost, omezování nebo nenávist.

Philos je láska ve formě přátelství. Tento druh lásky již v sobě nenese tolik vášnivosti, je spíše jemný, skromný a kultivovaný. Řada lidí se trápí při hledání Erose, a když se mění Eros v Philos, mají strach, že se jejich láska ztrácí. Někdy hledají další vztah, kde převládne na počátku Eros. Zopakují si však opět to samé. Eros postupně stratí svoji sílu a jsou ve stejné krizi. Nechápou, že práve Philos je může dovést k nejvyšší formě lásky, k Agapé.

Agapé je přítomná v Erosu i Philosu, ale přesahuje je. Agapé je láska, která usiluje o dobro druhého. Při Agapé je naše empatie do partnera natolik hluboká, že cítíme, jak na něho pusobí naše chování, a hledáme pro něj to nejlepší. Znamená to vyjít ze svého sobectví, kdy jednáme jen pro své vlastní uspokojení. Dále to znamená myslet na to, jak učinit jeho život lepším.

(s. 132–133)

Na straně 134 až 135 je krásnej příběh..;]

(s. 134–135)

Dosud jsme probírali především problémové stránky partnerského vztahu, od komunikačních omylů, postojů k sobě, ke druhým, přes mýty o partnerském vztahu až k manipulaci. Nyní si zkusme uvést příklady toho, co dovedou lidé, kteří mají dobrý partnerský vztah: (nedopsáno)

Partnerské vztahy od nás vyžadují značné „investice“. Základní investicí je vnímat druhého, jeho potřeby, udělat si pro něho čas, uvědomit si, v čem si ho vážím, co na něm miluji, a dávat mu to najevo. Dále pak všímat si konkrétních věcí, které druhý dělá, a umět je ocenit, pokud možno také konkrétně a ihned. Složitější investicí je přemýšlení o tom, co druhému udělá radost, co bude potřebovat, jak společně co nejlépe můžeme trávit čas apod.

(s. 151–152)

O tom, proč a jak vyjadřovat spoje pocity Vyjádření pocitů začíná slovy vyjadřujícími naše emoční hnutí, například: „mám rád…“ nebo „líbí se mi…“, či „nemám rád…“, „nelíbí se mi…“ Vlastní pocity můžeme vyjadřovat bud k charakteristikám, které se netýkají partnera („nemám ráda dopravní zácpu“,...), nebo přímo komentovat jeho charakteristiky nebo jeho chování („líbí se mi, když se mě dotýkáš“,...).

Pro mnohé z nás je nejtěžší si svoje pocity vůbec UVĚDOMIT a rovnou je NEINTERPRETOVAT. Tedy ujasnit si, že „mám na něj zlost“, nikoli si to interpretovat tak, že „mi to dělá naschvál“. Když si svůj pocit jasně uvědomím, mohu ho vyjádřit.

Řada lidé má obavy partnerovi upřímně vyjádřit vlastní pocity. Jsou ZÁVISLÍ NA SOUHLASU DRUHÝCH. Bojí se, že kdyby partner vyjádřil nesouhlas, dostanou se do trapné situace. Jejich řeč je pak nekonkrétní, velmi obecná, často nesrozumitelní a velmi jalová. To se týká jak pozitivních, tak negativních pocitů. Pozitivní raději neříkají, protože co kdyby na něj partner nezareagoval komplementárně? Třeba na “je mi s tebou dobře” by neřekl nic. Vlastní sebevědomí by se hroutilo. Svobodným a nezávislím lidem obvykle nedělá problém své kladné či záporné pocity vyjádřit. Jak se dají vyjádřit vlastní pozitivní pocity? Velmi jednoduše, například: – Jsem s tebou štastná.
– Je mi s tebou dobře.
– Těší mě to.
– Mám z toho radost.
– Líbí se mi to.

Pokud jde o vyjádření negativních pocitů, nesmělí lidé s malou sebedůvěrou rovněž radejí neříkají nic. Pokud to nejde jinak, aby dosáhli svého, snaží se partnera oblomit, získat jeho soucit nebo apelovat na jeho morálku. Vlastně manipulují ze strachu z odmítnutí. Naopak lidé, kteří jsou schopni dobře vyjadřovat vlastní pocity, jsou s partnerem velmi osobní a jejich řeč je přímá a konkrétní.

(s. 162–163)

Poměrně často se stává, že dva lidé spolu žijí, někdy dlouhá léta, a vlastně nevědí, co partner ve vztahu od nich očekává. Jako by samozřejmě předpokládali, že pokud je druhý má rád, automaticky vycítí, co je potřeba dělat a jak se má chovat. Pak se cítí zklamáni, ignorování, nepochopeni. O některých tématech se celá léta nemluvilo. Některá jsou od počátku vztahu tabu. Není snad možné probírat společně všechno. To by byl druhý extrém. Je však dobré si alespon jednou za čas ujasnit postoje v některých základních oblastech, které se týkají společného života. Dá se tak předejít nedorozumění a nepochopení.

(s. 217)
ASCII BOTTOM