ASCII TOP

Jürg Willi. Psychologie lásky.

1. vyd. Praha: Portál, 2006. 250 s. ISBN 80-7178-982-8.

„Nic nestimuluje osobní rozvoj člověka silněji než konstruktivní vztah lásky k druhému člověku. Stejně tak nic neochromuje osobní rozvoj jako destruktivní vztah.“

Člověk se rodí nedokonalý a ve svém nitru stále bojuje o dokonalost. Při setkání s člověkem, který stále hledá svou cestu, v nás vyvstává potřeba podpořit ho v jeho hledání. Needleman tomu říká zprostředkující láska. Můžeme mít pocit, že jsme oba hledající lidé, a můžeme tušit, co ten druhý asi hledá, a poznáváme v něm vlastní boj o vnitřní svobodu a touhu po tom, co nás přesahuje, po tom, od čeho nás odřízly naše vlastní žádosti, strach a iluze.

Přání, aby náš bližní rostl, možná pochází z naší vlatní vnitřní situace. Když vnímáme vlastní nejhlubší potřeby a přání, otevíráme se přáním druhého člověka, poznáváme v něm touhu po boji se sebou samým a můžeme mu spontáně otevřít své srdce.

Od lásky si dva lidé vzájemně slibují naplnění a uskutečnění svých nejhlubších tužeb. Možnost společného osobního rozvoje však nevyhnutelně naráží na meze vzájemného porozumnění a otevřenosti. Boj o dorozumění a udržování naděje navzdory tomu, že nikdy nemůže být zcela naplněna, to jsou základní vlastnosti lásky.

(s. 19)

V této knize zastáváme tezi, že člověk se v zásadě nevyvíjí nezávisle na jiných lidech. nýbrž ve vztazích, a že milsotné vztahy jsou médiem pro rozvoj, vývoj a uskutečnění nejintimnějších osobních oblastí. V milostném vztahu se setkávají dva hledající, nehotoví a nenasycení lidé, kteří doufají, že ve vztahu a díky němu uskuteční svůj osobní potenciál a vyrazí k novému rozvoji. Seberealizace získává díky partnerově reakci jinou kvalitu

(s. 25)

Lidí se chovají tak, aby mohli uplatnit a rozvinout co nejvíce ze svých osobních možností. K tomu však potřebují jiné lidi, nebot v určitém ohledu mohou svůj potenciál uskutečnit jen pro ně a s nimi.

(s. 29)

Chceme mít člověka, který rozumí a přitakává našim nejhlubším možnostem. Člověka, kterému můžeme beze studu odhalit své úzkosti a slabosti, s nímž se cítíme jistě a v bezpečí, beze strachu, že jsme mu vydáni na pospas a že budou naše city zneužity. Člověka, který se o nás s láskou stará a pečuje o nás, když je nám zle, který při nás stojí v neúspěchu a je na nás pyšný, když se ným daří. Chceme, aby nás upozornoval na chyby a únikové tendence a poskytoval nám kritické podněty. Chceme společně hledat cestu, překonávat překážky a těžkosti a procházet hlubinami i výšinami života. Chceme člověka, který nás bere takové, jací jsme.

Specifická přitažlivost mezi dvěma lidmi nevyvolávají jen pozitivní vlastnosti jako síla, krása nebo inteligence. Specifická náklonost vychází mnohem častěji ze skrytých nejistot a slabostí člověka a z jeho touhy překonat je. Představa, ze můžeme podpořit druhého v hledání jeho cesty, může mít zvláštní přitažlivost. Chceme svému druhovi pomoci, aby se stal tím, kým opravdu je.

(s. 30)

Už při výběru partnera si intuitivně hledáme přibližně stejně silného patrnera.

(s. 35)

Mezi patrnery se musí uchovat rovnováha moci a vlivu, která musí vydržet od začátku až do smrti (je to jako hra, kde nejlepšího rozvoje dosáhnou dva přibližně stejně silní protovníci)

(s. 35)

Dnes, kdy mladé páry se změněnými představami o partnerských vztazích již dospěli, je proměna velmi obtížná hlavně pro ty, kdo měli na počátku svého partnerství představy úplně jiné. “Uz nejsem ta, kterou sis kdysi vzal,” zní heslo mnoha emancipovaných žen. Velkou část párů, které jsem v posledních desetiletích poznal v terapii, dekompenzoval požadavek, aby v rámci dlouhodobého svazku zvládli proměnu sebe sama, partnera i vzájemného vztahu.

(s. 53)

Když se zamilujeme, máme pocit, že jsme pro sebe určeni, že se vzájemně potřebujeme a že si můžeme pomoci. Čím zřetelněji se od sebe liší, tím spíše se o sebe budou zajímat. Právě odlišnost partnera si zamilují, protože ji budou obdivovat, bude je těšit a budou ji uznávat.

(s. 63)

Zdá se, že i mezi partnery, kteří se opravdu a upřímně snaží o vzájemné porozumění, zůstává vždy nějaké nepochopení, jakýsi zbytek osamělé lásky, zbytek neznámého. Láska po nás chce, abychom se dokázali smířit s tím, že milovaný člověk pro nás zůstane navždy tajemstvím, což platí zejména v oblasti sexuality.

(s. 81)

Z člověka se stává Já prostřednictvím Ty. “To. že potřebuješ Boha, víš stále ve svém srdci, ale víš také, že Bůh potřebuje tebe?”

(s. 90–91)

Kdo chce prožít všechny fáze lásky—touhu, zamilovanost, milostné zklamání i osamělost—, najde v prožívání lásky k Bohu mnohé paralely. I v partnerské lásce je nejdůležitější, že si partnerovou láskou nemůžeme být jisti, ale můžeme v ni doufat. Jedině partner se může rozhodnout, jak, kdy a čím nám svou lásku projeví. Často je ve způsobu, jakým nás partner miluje, ukryta hlubší moudrost, kterou nahlédneme teprve ve chvíli, kdy se odpoutáme od vlastního očekávání

(s. 96)

Když se probíráme životopisy různých lidí, všimneme si, v kolika lidských životech došlo ke zlomu a k často nečekanému obratu. Taková proměna se může odehrát při setkání s jiným člověkem, třeba právě milovaným partnerem. Proměne předchází delší doba prázdnoty a nespokojenosti s dosavadním životem. Tehdy v nás vyvstane hluboká touha po změně, ale nedokážeme jí dosáhnout vlastní silou.

(s. 97)

Spousta manželství se rozpadne, protože partneři od sebe očekávají něco absolutního—absolutní pochopení, absolutní lásku, absolutní věrnost. Ten, kdo od bližního čeká něco absolutního, zažije zklamání.

(s. 98)

Závazný vztah většinou vzniká až ze vzájemné dynamiky, která v nás vyvolává pocit, že nás partner potřebuje a že pro něj můžeme být důležití.

(s. 110)

Dva hledající lidé mají vizi o společné cestě, mají pocit, že si nevystačí sami, že jsou ve svém osobním vývoji nehotoví a že si vzájemně otevřou životní perspektivy, po kterých oba dlouho toužili. Zamilovaný člověk může mít najednou pocit, který se dá vyjádři těmito slovy: “To je on! To je člověk, na kterého jsem vždycky čekala: člověk, který mi umožní, abych všechno, o čem jsem dlouho jen snila, přivedla k životu, tenhle člověk je toho schopen, protože mi věří, podporuje mě a dodává mi odvahu, a taky je to člověk, který mě ve svém vlastním vývoji potřebuje!”

(s. 111–112)

Zamilovanost může člověka přepadnout jako nemoc, může na něj skočit jako panter a vynoří se v nejnevhodnější chvíli i u lidí, u nichž byste to vůbec nečekali. Postižení lidé jsou často bezradní a jejich nejbližší bývají zděšeni.

(s. 113)

Zamilovanost je jeden z nejsilnějších podnětů osobního vývoje v životě dospělého. Člověka, kterého postihne, často vytrhne z dlouhotrvajícího stavu, v němž uvázl a rezignoval, a dá mu křídla, aby s partnerem vyrazil k novým obzorům. Nová energie se ukáže na vnějším vzhledu partnerů: připadá nám, že rozkvetli, celí jen září, jsou plní života a nepochybně štastnější.

(s. 114)

Chilští biologové Humberto Maturana a Francisco Varela (1987) ukázali, že schopnost seberegulace je nutným předpokladem přežití každého živočicha. Tuto schopnost označili pojmem autopoesie (sebeorganizace, sebetvroba, “stvoření sebe sama”). Dva živočichové, kteří jsou ve vzájemné interakci, se mohou vzájemně podněcovat (perturbovat), ale každý z nich si musí uchovat vlastní organizaci. Vzájemný vztah organismů lze nazvat koontogenezí (Maturana a Varela 1987, s. 196). Jakmile jeden organismus v interakci s druhým ztratí sebeorganizaci, rozpadne se a zničí. Pravidlo, že koevoluce mezi živočichy—jak v psychologické, tak v biologické oblasti—nutně vyžaduje respektování vlastní organizace a seberegulace, tedy zjevně odpovídá obecnému zákonu života.

(s. 167)

Druhého člověka nedokážeme vnímat jinak než podle subjektivní konstrukce obrazu, který na něj promítáme. Proto je důležitá naše ochota ke stálému prověřování a opravám obrazu, který si o něm utváříme. Partnerský vztah je nepřetržitý proces vzájemného hledání a vyjasňování.

Fenomén projektivního vnímání se komplikuje tím, že druhý člověk může mít tendenci připodobnit se obrazu, který na něj promítáme. Max Frisch k tomu poznamenává: “V určité míře jsme skutečně takový, jak nás vidí ti ostatní, přátelé i nepřátelé. Ale i naopak! Také my jsme spoluodpovědni za podobu a postoje našich bližních—záhadně, ale neodvratně se podílíme na podobě tváře, kterou nám ukazují. Nejsme odpovědni za jejich dispozice, ale za způsob, jak se projevují. Jsme to my, kdo stojí v cestě svému příteli, kterému vyčítáme, že ustrnul, je dalším článkem v řetezu, který ho poutá a pomalu škrtí. Přejeme mu, aby se proměnil, přejeme to dokonce celým národům! A přitom se nedokážeme vzdát představ, které jsme si o nich udělali. A tak jsme to nakonec my, kdo se nedokáže proměnit. Pokládáme se za zrcadlo a jen zřídka tušíme, nakolik je i náš bližní zrcadlem naší ustrnulé představy—natolik je naším výtvorem a naší obětí.”

Jestliže říkáme, že nás partner často vnímá na základě svých představ, musíme dodat, že se na tom do značné míry podílíme my sami. I můj partner tedy může ovlivnit, zda mne můj zkreslený obraz jeho osoby nepolapí. Měl by proto náš obraz korigovat a tak dlouho se s námi dohadovat, až se naše vzájemné vnímání rozšíří a doplní natolik, aby se naše představy mohly doplňovat.

Milostné vztahy tedy podněcují jednoho partnera k tomu, aby se sám jasněji definoval, a druhého k tomu, aby své vnitřní obrazy partnera modifikoval.

(s. 171–172)
ASCII BOTTOM