ASCII TOP

Karel Čapek. Hovory s T. G. M.

1. vyd. Praha: Fragment, 2009. 306 s. ISBN 978-80-253-0752-6.

To už je skoro deset? Musím k raportu, co se totiž denně raportuje mně. Vidíte, od té doby, co jsem se na Čejči učil kovářem, nevyšel jsem z práce. Když už jsem byl prezidentem, přijel za mnou německý filozof Fritz Mauthner, že prý nechce nic, jenom se podívat, jak vypadá šťastný člověk. Štastný, proč ne? Ale kdybych byl zůstal kovářem v Čejši, byl bych asi stejně štasten, jako jsem teď. Hlavní věcí je, mít život bohatý událostmi a vniterním vývojem – a v tom mohu být spokojen. Visuri!

(s. 64)

Jak říkám, profesorem jsem se vlastně stát nechtěl; mne zajímalo ne poučovat jiné, ale sám se dovídat a poučovat se. Jak to má Aristoteles na začátku své Metafyziky: Člověku je vrozeno usilovat o poznání. Vždyť je to velice krásné, něco poznat, něčeho se dovědět a dovídat se stále něco nového! Nezájem, lhostejnost je horší než nevědomost.

(s. 39)

Výchově hochů u nás chybí pěstování samostatnosti, sebevědomí a čestnosti. Já jsem byl k samostatnosti nucen od dětství starostí o chléb i tím, že jsem se, vzdálen od rodiny, musil starat sám o sebe a sám všecko rozhodovat; tož to je jiný případ; ale celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí… Já v tom vidím koneckonců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského. Pravda, nám chybí moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe. Já vždycky rád slyším, když se náš člověk pustí do světa a něčeho dosáhne: ne jako vystěhovalec – i vystěhovaleství je útěk – ale jako podnikatel, český dobyvatel. (…celá kapitola…).

(s. 43)

I to je chyba, že zas někdy podcěňujeme, co jsme a co je u nás. To máte lidi, kteří pořád vzdychají, že Amerika je větší než my a Paříž živější než Praha – pro samou cizinu nevidíme, co máme doma. Já vím, člověk by například neukojil svůj čtenářský hlad, kdyby četl jen literaturu českou; ale má ji znát skrznaskrz, aby věděl, co tu už je. Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je tím vinen, že žije male. To platí zvlášť pro mladé lidi. Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jenom když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulatny. Právem ukazujete na básníka Březinu; moudrost a vzdělání je věc ducha a ne věc nahodilého okolí. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem. (…) Místo takové veliké souvislosti má náš inteligent svůj kavárenský kroužek, hospodský stůl nebo nějakou místní odobrovou organizaci své politické strany. Ten uzavřený vzduch štamlokálu, to jsou ty malé české poměry. Nikde na světě neslyšíte lidi tolik reptat a stěžovat si jako u nás; to je ta nekurář a ještě něco horšího. Já si myslím, že takový nespokojený člověk má nerad své povolání; proto nadává na politiku, na poměry a na celý svět.

(s. 45)

V demokracii netřeba pořád myslet na to, aby byl z kluka pán – de facto nějaký písař v úřadě – sedlák, řemeslník, dělník jsou často větší páni než ten inteligent, jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak!

(s. 46)

I na tom něco je, že klasické jazyky mají jistou jasnost a logičnost; latinská a řecká gramatika učí člověka přesnosti a puntičkářství v myšlení a mluvení.

(s. 55)

Má doktorská teze (1876) byla Platón o nesmrtelnosti, vlastně Platónovo učení o duši; tu jsem, jako mnoho jiných rukopisů, spálil; něco dobrého v ní bylo, ale kdo by se s tím schovával?

(s. 57)

Zevnějškem byla krásná (Miss Garrigue); měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala matematiku. Toužila celý život po přesném poznání; ale tím v ní netrpěl cit.

(s. 61)

Bývaly vůbec chvíle, kdy jsem, od ní vzdálen, souběžnosti našich myšlenek na dálku přímo cítil. Nemyslím, že to je telepatie, ale paralelní myšlení a cítění lidí, kteří se ve všem shodují a stejně se dívají na svět. Žena, to bylo její přesvědčení, nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu; oba mají hledat zákony boží a je uskutečňovat. Nu ano, mé manželství dovršilo mou výchovu, mé Lehr- un Wanderjahre, ja bych řekl s Goethem.

(s. 62)

Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají; ale bez lásky není pravdy; bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka. (…) Jak prosím vás, jak jen mohou lidé o tom mluvit, zda je žena muži rovnocená! Jako by nebyla otci rovnocenná matka, která dítě zrodila! Miluje-li muž doopravdy, jak by mohl milovat někoho nižšího, než je sám!

(s. 70)

Dostojevskij byl ateista; sám jednou řekl ruským nihilistům: vy mně budete říkat co je ateism? – Ale chtěl být pravoslavný; chtěl se „prolhat k pravdě“. Marná věc, nikdo se nemůže vrátit k své ztracené víře; může přijmout jinou, ale té, kterou ztratil, už nenajde.

(s. 82)

A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa. že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něcou kloudného; o nic jiného nejde. (...) To se rozumí, že bych to nedělal bez lásky, člověk že je takový, že rád poslouchá hlas svého srdce; právě proto o lásce nemluví, ale hledá pomoci rozumem. Mně vždycky bránil jakýsi stud, abych říkal slova "vlast", "národ" a tak. Nevyvolávám-li o sobě, že jsem vlastenec, nekřičím o tom druhém, že je zrádce vlasti; musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná. Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď se ještě musíme osvobodit od velkých a depotických slov. Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filozofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznávání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.

(s. 85)

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říct církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí – nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostenosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.

(s. 110)

A mnoho, snad denně jsem se musel učit něčemu novému; to není maličkost, být prvním prezidentem v novém státě, který nemá své tradice vládnutí a reprezentace. Viděl jsem chyby, které se dělaly, a které jsem dělal já. Třeba taková maličkost: zapomněl jsem na prezidentsví a slíbil kamarádům, že den po přísaze přijdu do kavárny, kde jsme v roce čtvrnáct mívali své politické porady. Jdu z Hradu do města – sběh lidu. Tak jsem se učil být prezidentem – a ještě dnes se učím; pořád přicházejí nové situace, v kterých se musím rozhodovat.

(s. 147)

A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života. Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. (…) Mnoho lidí stárne jen z pohodlnosti, že už nechtějí nic dělat. Nestárnout, to není jen udržet se, ale pořád růst, pořád získávat; každý rok má být, jako by člověk vystoupil o přičli na žebříku výš.

(s. 153)

Nezapomeňte: mýtus se tvořil tisíce a tisíce let – proto je kolektivní, je tradiční a dostávalo se mu snadno obecného konsensu. Proti tomu kritickost, vědeckou jako věc nová je individuální, rodí se z osobního nadání a z osobní zkušenosti – proto na vyšším stupni vzdělání vzniká obecný konsensus daleko nesnadněji. Věda není kolektivní, nýbrž kooperativní; a to víte, kooperace je vždycky, v myšlení jako v praxi, těžší než spontání, hromadný konsensus.

(s. 170)
ASCII BOTTOM