ASCII TOP

Ladislav Klíma. Z.

Praha: Lege Artis, 1997. 205 s. ISBN 80-7110-169-9.

Jen psychické stavy jsou realitou a pravdou… Nutno jen držet fantasii oddělenou od skutečného a nevnášet životy jednoho do druhého.

Z jeho souměrné, hezké, pevné, statečné tváře vanulo ono něco, co prozrazuje vždy ducha z jemnější látky stvořeného, než z jakého je stvořeno 99 procent lidí.

Jednoho jitra probudil se člověk ke hroznému poznání. Od malička čet’ a slýchal, ve školách i v kostelích, že on je vrchol a koruna stvoření, že je pánem všeho tvorstva, že všechno na zemi je tu jen kvůli němu, že… nu, však víte. V tom přesvšdčení najednou onoho jitra ozvala se v něm syčící pochybnost: Je-li pak tomu tak do opravdy? Děsně se tím zkormoutil. Rozhlížel se vůkol, putoval zemí, opět se rozhlížel a čím dál tím víc, čím dál neodbytněji duněla v něm otázka: Nač je vlastně všechno vůkol něho?

Ano: jedlé byliny, více méně jedlá zvěř, vonné květiny k libosti nosu, užitečné některé minerály, stromy na palivo a stavivo – ano, ty mely na světě účel, totiž účel pro něj, pro člověka. Ale vedle těch věcí byla na světě ohromná spousta jiných věcí, nad níž rozum jeho se zastavoval.

– Nač ta majorita přírody? zvolal člověk, stanuv na svém putovní, nač ta majorita přírody nepotřebné? Jaký to nesmysl bez víry a mezí, účelu pro mně, člověka! Jaké to plýtvání sil, mrhání života na bezůčelnost?

Sklíčil se člověk svou otázkou. Problém nepotřebnosti velké většiny světa užíral mu mozek a spánek. Nebylo možno zavírat oči před faktem, že kolem něho existovaly masy bez důvodu existenčního. Bylo to zrovna osobní urážkou pro člověka, ta přesila přírody nepotřební a bezúčelné; nebylo přec možno připustit možnost, že by neužitečné masy měly nějaký účel mimočlověcký – vždyť tím pouhým připuštěním už se kácelo hrdé přesvědčení, že vše na světě je pouze pro člověka, kterýž je korunou, vrcholem a pánem všeho, jak člověk čítal a slýchal… Pokoušel se člověk vymyslit té neúčelné spustě nějaký účel, jakýs takýs surrogát užitečnosti, snažil se najít pro tu nepotřebnou přírodu sebe slabší raison d’etre – marně!

Chodil člověk ohromnými lány – tu rostl vřes, pýřavka, ostřice, blatouch a koniklec. bez počtu bylo tu marného stvoření, myriady vyplítvaných sil, až se člověku srdce svíralo nad tou nesmyslností světa:

– Zde by měly růst brambory! Černá retkev a okurky! vzdychl si člověk z hlubin umučené duše. Já být stvořitelem světa, docela jiné schéma bych si vymyslil! Rozumnější, užitečnější a praktičtější! Na přírodu užitečnou bych se omezil, neprovinil bych se takovým absordním mrháním sil – oh! můj svět by vypadal docela jinak, geniálně prostě, ale účelně. Zfušovaný světe, zbříděné monstrum arcinerozumu – místo tvého vřesu, pýřavky, ostřice, blatouchu a koniklece, místo té pestré různotvarné nicoty omezil bych se na ideu velikou a živnou: Zde by měly růst brambory…!

Ale marno mudrovat bylo člověku. Nejhorší z muk jeho myšlění byla muka, že vše to absurdní a nesmyslné klidně existovalo dál – nic nedalo se proti tomu činit. Dál hloubal člověk, až jednoho jitra našel nenadálou odpověd na své pochyby:

– Není to přímo užitečné, ale je to krásné! Krása – toť konec konců také užitečnost! Ha! Nalezl jsoum bystroumem svým existenční důvod těch miliard existencí – zachránil jsem reputaci tvůrcovu! Krása, toť destilovaná užitečnost! Obohacuje člověka majetkem sis nehmotným, pouze ideovým, ale konec konců přec jen obohacuje! Není to tedy naprosto nerozumné a absurdní – chyba je pouze v tom, že zbytečně při takové majoritě přirody dává se důraz na užitečnost nereálnou, jen ideální – věru, víc bramborů by bylo mnohem moudřejší! Ale co dělat teď? Konec konců je to přec menší zlo, než kdyby ta majorita vůbec nebyla k ničemu…

Začal se člověk vpravovat do své ho nového poznání, s nakyslým usměchem jal se užívat té pochybené, destilované užitečnosti světa. Ale za krátký čas shledal, že jeho názor svwtový je nedostatečný. Objevily se spousty věcí, které člověku nebyly ani užitečné ani krásné; marně pokoušel se svým světovým názorem přikrýt tyto věci, natahoval jej, až děravěl, – nadarmo. Naš vši? Nač štěnice? Nač žraloci? Nač chřestýš? Nač tygr? Tygr – pro kůži, člověka přikrýt! Ano, ale což? zadáví-li člověka a skůží pěkně uběhne do džunglí?

Rozzuřil se člověk. Látro hromů sypal na protirozumové uspořádání světa. To že rozum nadlidský? Míň než lidský! Člověk svým zdravým rozumem objeví hravě chyby tohoto systému, hravě by se jich uměl vystříhat – jak proti tomu systému vymyšlenému člověkem nesmyslně vypadá ten výtvor sílence-tvůrce s potrhanou logikou, který pro nic za nic plátval ohromnou sílu na nic, tam kde mely růst brambory!

Viděl člověk, že problému svého se nedomyslí, i šel ke starci mudrci. Mudrc stoletý, s bílou jak mléko bradou, v horách sídlí, sám pro sebe žije, lidí daleko, tajemství všelijaká zná a divy umí, ale lidem neříká, neprozrazuje. Přijde člověk, po pás se pokloní, ještě níž, až k nohám starci mudrci se kloní, své trápení mu povídá, na nesmyslnost světa, neúčelnost stvoření, nepotřebnost přírody naříká.

Nepromluvil ani slova stařec; mlčí, na člověka hledí, potom bere do ruky dlouhé stéblo třtiny, ze třtiny vyjímá mast černoum natírá mastí člověku ústa a uši. Žasne člověk: Co to? – Ale stařec ani slovíčka z bezzubých rtů nevypouští, dveře člověku otvírá, vyprovází ho na práh a zas za sebou zavírá.

V úžasu odchází člověk: Ani slova na mé pochybnosti mi neřekl a jakou podivnou mastí mně pomazal ústa a uši!

Jde kus cesty a najednou slyší: včela mluví. Nebzučí, mluví. Docela zřetelný, jako lidským hlasem mluví, a on, člověk, rozumí jí docela jasně, patrně vlivem zázračné masti masti starce mudrce jí rozumí.

A hle, rozeznáví, že včela hubuje na zařízení světa.

Zasmál se člověk z plna hrdla. Tak hrozně komické to bylo: včela hubovala jako on, na uspořádání světa!

– Proč láteříš, včelo? zařehotal se člověk, najednou všecek zalit nejlepším rozmarem. Nejsi spokojena se světěm?

– Nejsem! Svět je bídně zařízen! Tak málo tu květů a tak skoupě medu v nich! Co se pro kapku madu naplahočím! Nač je ta spousta ostatní, když v ní ani krůpěje štávy není? Holý nesmysl! Celý svět moh’ být udělán jako jediná veliká květina, až po okraj nalitá medem – tak bych seděla na ní, netrmácela se a pořád jen pila! Já bych lépe byla uspořádala svět! – ale takle? Fuj! Nesmyslné vyplítvání sil na neužitečnost! Těch několik květin s medem, ano, to schvaluju, ale ostatní nepotřebný nerozum?

Člověk chechtem válel se v trávě, tak nesmírně směšné a titěrné se mu zdálo, slyšet své vlastní myšlenky, parafrasované z durdivých úst včelých. Bylo mu nehorázné, že ten bídní, skoro neviditelný tvor se domníval, jako by celý nesmírný svět byl tu jen kvůli němu – ha ha ha! dralo se mu vřeštivým vodopádem smíchu z hrdla – usmát se mohl. Kus cesty ušel a zas se zastavil, smál se, smál, div modrá obloha nad ním neřinčela. Ne! ta myšlenka grotesktní! Chtít svět předělat na jediný, po kraj nalitý hrnek!

– Tobě je ňák veselo! zabrouklo si mrzutě káně, sedící schlíple u cesty.

– Bodejť by nebylo! Tobe není?

– Bodejť by bylo! Mizerný svět, kde má být káně kánětem bez myší. Voda letos

vytopila kde jaký myší pelech a zalila mladé, teď já mám idiotství to odpykat. Být svět zřízen dle mé idey, nebylo by tu než myší a káňat!

– Výborně! Jenom… co pak by tomu říkaly myši?

– Myši? podivilo se káně. Ty jsou tu přece k vůli nám!

Člověk zas se dal do smíchu, ale tentokrát už mu do něho zněl ostrý hvizd cizí ironie. Smá se, ale už ne tak upřímě a suverénně, jako po prvé, ač mu idea káněte – jen káňata a myši! – byla ještě grotesknější, než schéma včelino. Ale aby přehlučel onen ostrý ironický hvizd v duši, nutil se do hlaholného smíchu – kraj jen jen duněl vlnami z jeho plic.

– To jsem se tebe lek’! povídá najednou vedle cesty dorbný hlásek.

Podívá se člověk – hle! kaloval vyhlédl z nečisté hromádky u cesty.

– Ah ty kalomazníku! vyrušil jsem tě z hodokvasů? vece s humorem člověk.

– Vyrušil, ale nehněvám se na tě. Tys můj veliký dobrodinec, dovol, až ti složím svou nejuctivější reverenci! Ty mne tolik obšťastňuješ!

– Jsi štasten tedy, kalovale?

– Jsem… totiž byl bych, bezmála… ale co dělat? man muss sich fügen in das unvermeidliche! Odpusť, povídal kaloval důvěrně, že ti to povím… Vím, žes udělal pro mne tenhle celý svět… ale to bylo zbytečné! Drobátečko jsi jej měl pro mne zařídit, víš, jej takovou jedinou kolosální hromadu pro mne… ach, to by byla slast nad slasti. Na to ostatní jsi vyplítval zbytečně mnoho tvůrčí energie a není to k ničemu, odpusť! Ach, bylo by to bývalo tak krásné a moudré, ale teď marno snít a toužit! Nevytýkám ti, žes neudělal pro mne svět tak, jak já si myslím, ne, ne! nebyl’s pak už patrně v takovém plodném plném rozmachu tvůrčím, – nevytýkám, buď ti čest a chvála i za toto!

A labužnicky zaryl se zase kaloval do své rozkoše a člověk šel dál. Pokoušel se smát, křivil ústa, ale smích nejak lojově mu stydl na tváři. Rád by byl se sebe střásl poslední rozhovor s nečistým zvířátkem, které pokládalo sebe za střed světa a svět za určený jen sobě; rád by byl uběhl myšlence, pod jakým zorným úhlem patří ten smrdutý brouk na něj, Člověka, Pána veškerenstva, shledával jeho raison d’etre v tom, aby mu dodával potřebné hromádky k jeho existenci -

Bylo to několik nepříjemných chvilek myšlení. Potom zdvihl zas pán světa a koruna stvoření hrdě svou hlavu.

ASCII BOTTOM