ASCII TOP

Rick Strassman. DMT: Molekula duše.

1. vyd. Praha: Dybbuk, 2005. 364 s. ISBN 80-86862-10-0.

Označení nebo název látky, kterou si bereme nebo kterou podáváme, tedy ovlivňujeme vlastní očekávání toho, co má látka způsobovat. Mění se samotné účinky, ale i to, jak tyto účinky budeme interpretovat a zacházet s nimi. Žádné jiné názvy léku nenavodí tak silnou reakci, jako se tomu děje u psychedelik, protože právě tyto látky velmi zintenzivňují naši sugestibilitu.

Navíc to, co nazýváme psychedeliky, termín, jejž použijeme před lidmi, kterých se podávání nebo užití určité látky týká, ovlivní set a setting prožitku, a tedy reakce na látku. Jako někdo, kdo látku užije, jste subjektem výzkumu, nebo dobrovolníkem? Jse zákazníkem, nebo přisluhovačem. Jako někdo, kdo psychedelikum podává, jste průvodcem, přísedícím, nebo badatelem? Šamanem, nebo vědcem?

(s. 46–47)

Většina našich dobrovolníků však víceméně doufala, že jim DMT zprostředkuje spirituální probuzení; doufali, že jim pomůže zodpovědět otázky: proč se narodili nebo jak dosáhnout sjednocení s Bohem, aby došli stavu neotřesitelné jistoty. Jenomže DMT, jako pravá molekula duše, nabídla našim dobrovolníkům zkušenost, kterou potřebovali, nikoli takovou, po jaké toužili.

(s. 177)

Někdy se v životě zastavíme, uvízneme na místě a nemůžeme s tím nic dělat. Může to být proto, že se nedokážeme propojit s pocity, které daná situace přináší.

(s. 182)

Ten pocit blízkosti dobra je úžasný. Cítím se dobře sama se sebou. Myslím, že obvykle se kvůli tomu doporučuje meditace.



Člověk se nedokáže soustředit jen na sebe. Aby si všiml, jaká síla v něm je. Život vám vnutí roli oběti. Vím, že je to banální výraz, ale myslím, že je to pravda.



Cítím se být milována. Takový pocit jsem měla v prsou. Teplý. Prsa se mi úplně nadmula. Byl to opravdu hezký pocit. Ty bytosti mě milovaly, ať už to byl kdokoli. Velmi příjemné, cítíla jsem útěchu.



Pocítíla jsem na sobě několik hlubokých fyzických změn, hlavně jednu velmi blahodárnou. Cítím, jakoby se mi vrátil můj žaludek. Poprvé za celé roky jsem schopná se nadechnout zhluboka až do břicha. Jsem optimističtější. Teď trochu méně, ale stále jsem pozitivně naladěná. Ten optimismus pociťuji nejvíc při meditaci. Jako by mi někdo masíroval ty nejhlubší tkáně. Při třetí dávce jsem se opravdu dokázala nechat unášet. Myslím, že jsem během toho znásilnění (v dětstvi) musela být nějak zraněná. To bude také ono místo, kde si všechno schovávám, abych se chránila, neustále to svírám. Celé roky držím pocity schované a sevřené ve svém břiše. Teď se cítím o moc lépe, volněji.

DMT je pro mě mnohem lepší než jakákoli jiná terapie. Všechny terapie mi jen připomenuly, jak špatné to bylo a je. S DMT jsem viděla a cítíla se jako dobrý člověk, milovaný skřítky DMT. Měla jsem dojem, že je kolem mě mnoho návštěvníků. Byli žoviální a mě těšilo, že mi dávají najevo, jak jsem milována. S každou dávkou toho bylo víc a víc a bylo to dokonalejší – naprosto bezpečný a kouzelně důvěrný pocit, že je člověk milován.

(s. 191–194)

V dětství se u Andrey objevila tzv. „spánková paralýza“ neboli „hypnagogická halucinace“. Při této disfunkci se člověk během usínání není schopen pohnout a prožívá krátké a strach nahánějící vizuální scény. Její matka byla přísná katolička a v dětství Andree tuto nemoc „vysvětlila“ tak, že ji chodí mučit satan, a ať prosí Ježíše o pomoc a ochranu.

Spánková porucha u níc přetrvávala i do dospělosti, i když byla méně častá.

Její neschopnost příjemně a pohodlně usnout ji velmi trápila, což bylo také jedním z důvodů, proč se rozhodla pro experiment s DMT. Domnívala se, že se třeba nedokáže pouze uvolnit, a také chtěla zažít stav blízký smrti a byla zvědavá, zda dokáže opustit své tělo.



Když jsem tam padala, říkala jsem si, že bych už nikdy nic takového nechtěla zažít, ale teď si myslím, že chtěla. Nenapadlo by mě, že by to mohlo být napodruhé tak hrozné. Byla to smrt. Viděla jsem se v prázdnotě – černé, hrozivě černé prázdno. Nic podobného se mi nikdy nestalo. S LSD nebo houbičkami se vám můžou dít různé věci, ale pořád jste ve svém těle a můžete sebou pohybovat, jít dovnitř nebo ven, pryč, ale DMT vám to neodvolí. Byla jsem naprosto nepřipravená, ustrašená a zděšená.



Probíjela se tématem, které se objevilo při její první dávce: strach ze smrti spojený se strachem z nenaplněného života. Jak tomu bylo v případě mnoha našich dobrovolníků v toleranční studii, Andree se podařilo projít během čtvrté dávky sese skrze strach a zmatek do extáze.

To byl opravdový dar, tahle poslední. Při prvních dávkách jsem měla takový strach, tolik mě to trápilo, zejména ta třetí dávka, až jsem si říkala: Ach bože, musím tam znovu? A odpověděla jsem si: Ano, půjdu do toho. Prostě nikdy nezaváhám. A pak už to bylo snadné.

Spousa bytostí okolo mě říkaly: „Vzpoměň si, jak jsi byla mladá a plná ideálů a chtěla ses učit, jak s tělem pracovat. Proč bys nemohla právě teď.“

Když jsme spolu telefonovali na sklonku týdne, Andrea se mi svěřila: „Jsem za tu zkušenost vděčná. Opravdu jsem se svým životem chtěla něco udělat, dát věci do pohybu. Na všechno se teď dívám jinak, skrze jinou perspektivu. Pomohlo mi to soustředit se na léčitelskou práci. Je toho tolik, co bych chtěla dokázat. Nebyl to jen pocit pohody. Během tripu jsem neviděla žádné bílé světlo. Ještě pořád se se svým zážitkem musím vyrovnávat. Na konci jsem měla radost, hlavně z pocitu úlevy.“



(poznámka ze s. 295) (Nicméně) V okamžiku, kdy jsem opouštěl Nové Mexiko o dva roky později, se o místních školách přírodního léčitelství ani neinformovala.

(s. 274–277)

„Přemýšlel jsem o tom. Když studuju teď, zajímají mě víc detaily, okrajové oblasti mého oboru. Když jsem bral LSD, jako mladší, otevíralo se mé vědomí všem novým a podivuhodným světům. DMT má zřejmě podobné účinky. Dřívě jsem jenom dřel, ale teď je to jinak. Dokážu přemýšlet o spoustě jiných věcí, které mě můžou posutnout dál“

Jenže o dva roky později byl méně nadšený:

„Koupil jsem zajíce v pytli, můj mozek byl pod vlivem chemie – nic, co by mi opravdu změnilo život. Vzpomínky an velkou dávku se mi vynořují každý měsíc nebo dva. Domnívám se ale, že výsledkem žádná změna není. Jen mi to připomíná, když jsem bral drogy, bylo mi dvacet a byl jsem bezstarostnější a měl spoustu času.“



„Možná jsem ve své psychice zakusil jiné, nové energetické proudění,“ odpověděl. „ale tripy byly povětšinou bez obsahu nebo prohlédnutí. Možná jsem trochu víc empatický, vyladěný, vnímavý. Pokud je to tohle, je to velmi jemné. A není to kvůli DMT. Kdybych zavzpomínal, možná došlo v posledních několika měsících k nějakým změnám, ale zážitky s DMT je nemohly přímo vyvolat.“



„Opravdu se změnili moje pocity spojené se smrtí. Nebojím se tolik, že zemřu. Taky se změnil můj pohled na život – věci nejsou tak podstatné, jak se zdají – snažím se jim více oddat a od života tolik neočekávat.“



„Uvědomuji si sám sebe a dokáže se lépe soustředit. Už nejsem tolik uspěchaný, jsem více uvolněný.“



„Mám mnohem silnější pocit spojení se vším, co je okolo mě. Připadám si celistvější. Můj vlastní pocit božství už není tolik abstraktní. Moje myšlenky se více prostupují s pocity.“

(s. 287–294)

Proč většina našich dobrovolníků nepřičítala prožitkům s DMT větší přínos?

Teprve když jsme v bádání poněkud pokročili, došli jsme k jinému zjištění, a to hlubokému a nepopiratelně pravdivému postřehu, že DMT není pro terapii vhodné. Museli jsme znovu a znovu bojovat se zásadní důležitostí setu a settingu. To, z jakého životního kontextu, v jaké životní situaci k nám dobrovolníci přišli, bylo pro charakter zážitku a jejich reakci na ně stejně důležité, pokud ne více než látka samotná. Bez konrétního kontextu – duchovního, psychoterapeutického či jiného, v němž se odehrávalo jejich putování s DMT, by pro ně sese neznamenaly nic jiného než sérii intenzivních psychedelických konfrontací.

(s. 296)

Velice zajímavá kapitola. Strassman zde popisuje, jak postupně na celý projekt začal padat stín pochybností a problémů. Počínaje administrativními, přes personální až po zásadní problémy během jednotlivých sesí. Kvůli Etické komisi se výzkum musel konat pouze v nemocnici, se spoustou bezpečnostních opatření, dobrovolníkům se odebírala krev, měřil tlak, vyplňovali formuláře. To všechno mělo jistý negativní vliv na set a setting. Myslím, že by to mohl být i jeden z hlavních důvodů, proč mělo tolik dobrovolníků zážitky podobné únosům mimozemšťanů, ocitali se na operačních stolech, byly vyšetřováni, pojídáni nebo znásilňováni. I následná studie psilocybinu vykazovala podobné problémy. Poslední kapku v Rickově obavách a pochybách o celém výzkumu bylo onemocnění jeho ženy rakovinou, deprese jejich syna a odmítnutí i ze strany budhistické skupiny, jejichž byl dlouholetým členem. Zdá se, že opravdový výzkum mysli a duše je s klinickým výzkumem neslučitelný a Rick ho tedy musel předčasně ukončit.

Komplexní koncepce používání psychedelických látek, kterou mám na mysli, úzce souvisí s jejich využitím ve prospěch něčeho. Poznání toho, jak dochází ke stavům osvícení, blízkosti smrti, či zážitkům únosu mimozemšťany, není tak užitečné, jako naučit se větší moudrosti, vhledu a soucitu. Přístup biomedicínského modelu – „zkoumat pod lupou, jak něco funguje“ – může být v určitém protikladu k nejplodnějším pohledu na psychedelika.

(s. 352)

Nad šálkem čaje se mi jednoho letního dne ve svém domě ve Švícarsku svěřil Albert Hofmann, který objevil LSD, se svým nadšením pro nízké dávky této látky. Mimo jiné hovořil o zrychlení myšlení, zjasnění vnímání a zlepšení nálady, které znamenali jemný, ale hluboký dopad této látky na mentální funkce. Vedlejší účinky nebyly téměř žádné.

(s. 358)
ASCII BOTTOM