ASCII TOP

Rjúnosuke Akutagawa. Rašómon.

2. vyd. Praha: Argo, 2005. 158 s. ISBN 80-7203-656-4.

Čtenáři si asi teď budou myslit, že nečaroval doopravdy a že lidé jen věřili, že čaruje. Ale což je nějaký rozdíl mezi čarováním a vírou v čáry? Nemyslím přitom na jezevce. Vždyť nakonec všechno, co se nám zdá skutečné, je skutečné jen proto, že tomu věříme.

Spisovatel Yeats píše v knize Keltský soumrak, že děti na Gillském jezeře pevně věřily, že malá protestanstká dívka v modrých a bílých šatech je Panna Marie, matka boží. Proč bychom my neměli věřir v to, co v nás stále žije, jako děti od jezera věřili v Pannu Marii a jako naši praotcové věřili, že jezevec okouzluje lidi? A proč bychom neměli žít tak, jak nám káže naše víra?

Proto nepohrdejme vírou v jezevce.

(s. 50–51)

V lidském srdci jsou protichůdné city. Pravda je, že není na světě člověka, který by neměl účast s neštěstím druhého. Ale když se onen druhý pokusí nějak uniknout svému neštěstí, ten, jenž ho litoval, cítí se nespokojen. Řeknu to trochu přehnaně, že má chuť uvrhnout trpitele znovu do neštěstí. A aniž tomu chce, podvědomě se v něm probouzejí nepřátelské city vůči tomu neštastníku.

(s. 58)

Ale což opravdu miluji Kesu? Náš milostný vztah se dělí na dvě období, minulé a přítomné. Miloval jsem Kesu ještě předtím, než se provdala za Watarue. Nebo jsem si aspoň myslil, že ji miluji. Ale když na to myslím teď, uvedomuji si, že v mém vztahu k ní převládali různé motivy. Co jsem od ní žádal? Nepoznal jsem v té době ještě žádnou ženu a zřejmě jsem toužil po jejím těle. Mohu-li to vyjádřit poněkud přehnaně, moje láska k ní byla jen obyčejnou smyslnou touhou, sentimentálně zkrášlenou. Důkazem toho je, že jsem na ni neustále myslel a nemohl na ni zapomenout po tři roky, co jsme se rozešli. Jistě bych na ni zapomněl, kdybych se s ní mohl milovat předtím. Stydím se za to, že jsem nikdy neměl odvahu si to přiznat. Také mé pozdější city k ní byly do značné míry smíšeny se smutkem nad tím, že jsem nikdy nepoznal její tělo. Ta mučivá, neukojená touha mě nakonec vehnala do nynejšího milostného poměru s ní, poměru, jehož jsem se děsil a zároveň jsem po něm toužil. A proto bych se dnes rád sám sebe znovu zeptal: miloval jsem Kesu skutečně?

(s. 77)

Neboť je zcela přirozené, že přišel-li k nám přes moře bůh „jižních barbarů“, přišel s ním i jejich ďábel – to znamená, že zároveň se vším dobrem Západu dostalo se k nám i jejich zlo.

(s. 86–87)

Ďábel si nemohl přivlastnit duši a tělo obchodníka s dobytkem, ale místo toho se mu podařilo zaset tabák po celém Japonsku. Únik obchodníka s dobytkem byl pro něho neúspěch, ale nezdar byl doprovázen jistým úspěchem. Když ďábel selže v jednom, objeví se jinde. A možná že i v případech, kdy si člověk myslí, že zvítězil proti pokušení, nakonec shledá, že byl poražen.

(s. 94)

„Tak to jste také ochoten obětovat jednoho génia za stovku průměrných lidí, že?“

(s. 104)

Někdy (vodníci nadlidé) si navzájem pyšně předváděli své nadvodnictví. Například jeden sochař zatáhl jednoho mladého vodníka mezi veliké květináče s kapradím, a tam ho objímal a pohrával si s jeho pohlavím. Jindy zase jedna spisovatelka vyskočila na stůl a vypila šedesát sklenek absintu, při šedesátém však spadla ze stolu a bylo po ní.

(s. 105)

Uvádím několik výroků z knihy filosofa Maga „Bláznova slova“:

Blázen si vždycky myslí, že všichni ostatní kromě něho jsou blázni.

Milujeme přírodu částečně proto, že se v ní neprojevuje ani nenávist, ani žárlivost.

Nejmoudřejší je ten, kdo opovrhuje zvyky své doby, ale nikdy je neporušuje.

Nikdo nemá námitek proti ničení model. Ale zároveň nikdo nemá námitky proti tomu, stát se sám modlou. Ale ten, kdo klidně sedí na trůně model a k němuž lidé vzhlížejí jako k bohu, to je buď blázen nebo darebák anebo hrdina.

Zdá se, že představy, které potřebujeme pro život, vznikly asi před třemi tisíci lety. My jen rozdmýcháváme jiskry ve staré otýpce.

Vše, co je charakteristické pro nás. je vždycky mimo naše vědomí.

Je-li štěstí doprovázeno zármutkem a mír únavou…?

Je nesnadnější obhajovat sebe než jiné. Kdo o tom pochybuje, ať se podívá na advokáty.

Pýcha, vášnivá láska a pochybovačnost, z těch tří věcí pramení všechny neřesti za poslední tři tisíce let, a také všechny ctnosti.

Potlačení hmotných žádostí nemusí ještě přinést člověku klid. Abychom získali klid, je nutné také potlačit duševní žádosti.

Nejsme tak štastni jako lidé. Vodníci jsou mnohem lépe vyvinuti než lidé (Když jsem četl tuto větu, musel jsem se bezděčně zasmát.)

Jednat znamená být schopen jednádní a být schopen jednání znamená jednat. Koneckonců nemůžeme se nikdo dostat z tohoto začarovaného kruhu. Jinými slovy, celý náš život je nelogický.

Když se Baudelaire zbláznil, vyjadřoval svou životní filozofii jediným slovem: žena. Ale to nevystihuje, čím skutečně byl. Čím skutečně byl, to vystihuje lépe fakt, že úplně zapomněl na slovo žaludek, a to, jak spoléhal na svou genialitu, básnickou genialitu, která stačila k zabezpečení jeho života.

Kdybychom se měli řídit rozumem, museli bychom přirozeně popřít svou vlastní existenci. To, že Volatire, který zbožňoval rozum, žil šťastně až do konce svého života, jasně dokazuje, že lidé jsou na nižším stupni vývoje než vodníci.

(s. 121–122)

„Chceme-li my vodníci žít dokonaleji, pak musíme…“

Mag poněkud v rozpacích dodal tiše:

„V každém případě musíme věřit v nějakou sílu, která je mimo nás“

(s. 128)

Náš osud je předurčen naší vírou, poměry a náhodou. (Myslím si, že podle vás by ho určovala ještě dědičnost.)

(s. 133)

„Nějakou náhodou jsem byl bělovlasý stařec, když mě matka porodila. A od té doby stále mládnu, a teď jsem dospěl tak daleko, že jsem se stal dítětem, jak vidíte. Chcete-li vědět, kolik mi je let, když jsem se narodil, bylo mi kolem šedesátky, tak teď je mi asi 115 nebo 116 roků.“

„Mám dojem, že si žijete štastněji než druzí vodníci.“

„Možná že máte pravdu. V mládí jsem byl starý a ve stáří jsem mladý. Nejsem tak lakomý, jako bývají staří vodníci, ani nejsem takoví otrok vášní, jako se to stává mladým vodníkům. V každém případě byl můj život aspoň klidný, když už ne zrovna štastný.“

„To chápu, jistě vám to poskytlo duševní klid.“

„To však ještě nestačí ke klidnému životu. Kromě toho jsem byl celý život zdráv a měl jsem dost prostředků, abych měl celý život co jíst. Myslím však, že mi nejvíc prospělo, že jsem byl už starý, když jsem se narodil.“

(s. 138–139)
ASCII BOTTOM