ASCII TOP

Umberto Eco. Jméno růže.

2. vyd. Praha: Odeon, 1988. 503 s.

Při velké tělesné únavě a silném vnitřním napětí se dostavují okamžiky, kdy se nám zjevují osoby, které jsme kdysi znávali. Jak jsem se později dověděl z hezké knížečky abbé de Bucqoye, zjevují se i knihy, které nebyly napsány.

(s. 8)

Tehdy jsem vůbec nevědel, co bratr Vilém hledá, po pravdě řečeno nevím to ani dnes a řekl bych, že to nevěděl ani on sám. Vedla ho výlučně touha po pravdě a tušení – které v sobě, jak jsem to na vlastní oči viděl, choval –, že pravda není to, co nám vyjevuje přítomný okamžik.

(s. 18)

Muži bývali kdysi krásní a velicí (dnes jsou to děti a trpaslíci), což je jen jedna z mnoha skutečností, jež svědčí o neblahém osudu stárnocího světa. Mládež se nechce ničemu učit, věda je v úpadku, celý svět vzhůru nohama, slepci vedou jiné slepce a shazují je do propastí, ptáci padají k zemi, ještě než vzlétnou, osel brnká na lyru, voli tančí ... Všechno je svedeno na nepravé cesty.

(s. 19)

Jednou jsem se ho zeptal, co to je za bylinu, odpovědel mi s úsměvem, že dobrý křesťan se někdy může něčemu naučit i od nevěřících.

(s. 20)

Krása všehomíra se zakládá nejen na jednotě v různosti, ale i na různosti v jednotě.

(s. 20)

Měl jsem ostatně i předtím dost příležitostí povšimnout si, že můj mistr, muž ve všem všudy bohatě cnostmi obdařený, propadá marnivosti, jakmile může podat důkaz svého důvtipu, a jelikož jsem už ocenil jeho diplomatické vlohy, pochopil jsem, že chce, aby ho v opatství předešla nevývratná pověst moudrého muže.

(s. 25)

Vždyť architektura se ze všech umění nejodvážněji snaží svým rytmem napodobit řád všehomíra, jemuž ve starověku říkali kosmos, což znamená skvostný, je jako velké zvíře, skvoucí se dokonalostí a úměrností všech svých údů.

(s. 28)

Lidské hříchy přivedly svět na pokraj propasti a svět je prostoupen propastmi, jež z propasti vystávají... Mundus senescit—svět stárne. (pokračuje zajímavá úvaha)

(s. 38–39)

(...) i z knih lživých může moudrému čtenáři svitnou bledé světélko moudrosti boží.

(s. 40)

To, co jsem zhlédl v opatství, mě přivedlo posléze na myšlenku, že kacíře často vytvářejí právě inkvizitoři. A ne v tom smyslu, že by si je vymýšleli tam, kde nejsou, ale že potlačují kacířský neduh tak prudce, až mnohé doženou k tomu, aby se k němu přidali jen z nenávistki k nim. Vskutku bludný kruh, jaký si může vymyslet jen ďábel; chraň nás před ním, Bože.

(s. 52)

„Nevyprávěla snad tvoje Aděla z Folignam, jak se jednou na duchu uchvácena ocitla v Kristově hrobě? A jak mu napřed políbila hruď a on ležel s očima zavřenýma a pak ho políbila na ústa a cítila, jak se mu ze rtů řine vůně nevýslovně sladká a jak po chvíli přiložila svou líci k líci jeho a Kristus vztáhl ruku k její tváři a přitiskl se k ní – a její slast že prudce vzrostla?...“

(s. 60)

„Jedno jediné vzněcuje zvíře, jež je v nás, víc než rozkoš, Ubertine, a sice bolest. Na mučidlech jsi zhruba jako v moci bylin, jež způsobují vize. (...) Na mučidlech povíš nejenom to, co po tobě chce inkvizitor, ale i to, co by ho podle tebe mohlo potěšit.“

„Scházela mi odvaha k tomu, abych pátral v slabostech lidí zlých, neboť jsem objevil, že jsou to tytéž slabosti, jaké mají i světci.“

(s. 61–62)

Ne, zlo v opatství je někde jinde, hledej je v tom, kdo zná příliš, a ne v tom, kdo nezná nic.

(s. 67)

Do výkalů zvířat i lidí se však přimísily i odpadky pevnější, byl to odliv mrtvé hmoty, již opatství vypuzovalo ze svého vlastního těla, aby se drželo čisté a ryzí ve svém vztahu k vrcholu hory a k nebesům.

(s. 87)

(šikovní lékaři) Podávali však prostým lidem svou mast či odvar s doprovodem svatých slov a mumlali něco, co vypadalo na modlitbu. Nečinili tak proto, že by modlitba mohla uzdravit, ale protože ti prostí lidé v domnění, že uzdravení vzejde z modliteb, spolkli odvar a natřeli se mastí a uzdravili se, aniž si uvědomili jejich moc. A je také pravda, že je-li duch náležitě připraven důvěrou ve zbožnou formuli, tělo se účinku lépe poddá.

(s. 90)

Cesty vědy jsou nesnadné a těžko v nich odlišit dobré od zlého. A dnešní vědci jsou často jen jen trpaslíci na ramenou trpaslíků.

(s. 91)

„Snažíme se pochopit, k čemu došlo mezi osobami, které žijí mezi knihami, s knihami a z knih. To, co o nich řekli, je tudíž důležité.“

(s. 108)

„Ve zlatých dobách benediktýnského řádu bylo opatství místem, odkud pastýři dohlíželi na stádo věřících. Aymardus, aby se všechno vrátilo k této tradici. Jenže život stáda se už změnil a opatství se může vrátit k tradici (ke své slávě, ke své bývalé moci) pouze tehdy, přijme-li nové životní zvyky stáda, které se změnilo. A jelikož stádo se dnes neovládá zbraněmi nebo nádherou obřadů, ale vládou nad penězi. Aymardus chce, aby se opatství jakožto hospodářství a tudíž i knihovna stalo manufakturou, aby vyrábělo peníze.“

(s. 123)
ASCII BOTTOM